Pierce The Veil - Selfish Machines

Začátky kapely Pierce The Veil sahají až do roku 1998, kdy bratři Mike a Vic Fuentes v Californii založili kapelu Early Times. Ta se později přejmenovala na Before Today a v roce 2004 vydala album A Celebration of an Ending. V roce 2006 ale kapelu opustili dva ze čtyř členů a bratři Mike a Vic tak zůstali sami. Naštěstí to nezabalili, ale začali psát nové písničky a v roce 2007 vydali album A Flair For The Dramatic již pod novým názvem Pierce The Veil. Ke skupině se poté přidali Tony Perry a Jaime Preciado a sestava, kterou známe dnes byla kompletní. Po dvou letech úspěšného koncertování v roce 2009 ohlásili, že pracují na novém albu, které vydali v červnu 2010 pod názvem Selfish Machines u labelu Equal Vision Records (Chiodos, Texas In July, We Came As Romans).

Pierce The Veil hrají post-hardcore, do kterého však velmi zajímavě míchají jiné styly, nebojí se elektroniky ani pomalých klavírních balad. Texty songů se točí takřka všechny okolo jednoho tématu, lásky, ale rozhodně však nepůsobí jako nějaké klišé.

Již při první pisničce na albu, Besitos, na mě Pierce The Veil udělali velký dojem. Rychlejší, tvrdší kytarové části se tu takřka přirozeně doplňují s více melodickými a pomalejšími. Zpěvák Vic Fuentes v jednu chvíli řve, ale za pár okamžiků už slyšíme jeho čistý melodický zpěv, který se mimochodem velmi dobře poslouchá. Po krátké Southern Constellations přichází tvrdší The Boy Who Could Fly, s níž přichází znovu ono velmi povedené střídání rytmu. A ani další skladbou Pierce The Veil nepolevují, spíše naopak. Pod krkolomným názvem Caraphernelia se skrývá rozhodně největší pecka na celém albu. Úžasně melodická skladba, chytlavý refrén, ale co mě na songu zaujalo nejvíc je hostování zpěváka Jeremyho McKinnona z kapely A Day To Remember, který svým typickým řevem dodává skladbě ještě více na originalitě a garantuji vám, že tuhle pecku z hlavy jen tak nedostanete.

Potom však jakoby Pierce The Veil trochu ubrali ze svého tempa, protože až na pár vyjímek (Disasterology) jsou všechny skladby spíše pomalejšího tempa a dojde řada třeba i na typický love song- Stay Away From My Friends. Druhá půlka alba mi bohužel začala tak trošku splývat v jednu pomalejší píseň, ve které však není nouze o skvělé nápady, ať už jsou to akustické části písniček, nebo třeba trocha elektroniky, se kterou to však Pierce The Veil (bohudík) nepřehánějí. Z dlouhého, ale ne však nepříjemného klidu mě vyvedla až poslední píseň The Sky Under The Sea, která album velmi povedeně uzavírá a v které máme možnost zaslechnout poněkud tvrdší kytarové riffy a také trochu řevu Vica Fuentese. Následuje už jen bonusová skladba She Makes Dirty Words Sound Pretty, ve které hostuje Johny Craig, známý ze skupin Dance Gavin Dance a Emarosa.

Pierce The Veil  s albem Selfish Machines ukázali, že umí jednak pořádně hrábnout do strun, ale že jím také není cizí na chvíli zvolnit tempo a zahrát nějaký ten pomalejší love song. A to je to, co mě na albu také zaujalo, jeho rozmanitost. A i když už těch pomalejších rytmů bylo na mě ke konci alba trochu moc, tolik skvělých nápadů na jednom albu jsem už dlouho neslyšel.