My Terror(De), Flowers For Whores(Praha), Esazlesa...

Po dlouhé době jsme se vydali na Sedmičku. Na nedávném koncertě v Mariánkách nás Esazlesa dostali tak, že jsme se rozhodli vyrazit na ně do Práglu. Tím spíš, že spolu s nimi byli na plakátech uvedení Flowers for Whores a německo ruská formace My Terror, kterou jsem neznal. Koncert začal téměř na čas. Na Sedmičce se musí končit do desáté večerní. Osobně mi to takhle vyhovuje, člověk pak alespoň stihne večerní spoje a navíc, všichni přece známe ty koncerty, kdy poslední kapela začíná hrát ve dvě ráno a až na pár fanoušků s dvojkou pod kůží v klubu už nikdo není. Dalším příjemným překvapení po vstupu do klubu bylo zjištění, že akce je nekuřácká a musím říct, že až na pana zvukaře (mimochodem, zvuk byl celý večer parádní a pěkně čitelný!) to lidi dodržovali. Na to, že to z počátku vypadalo na hodně slabou účast, se Sedmička postupně docela pěkně zaplnila. Potkal jsem spoustu známých, se kterými jsem se docela dlouho neviděl, tak jsme stihli ještě prohodit pár slov.

Hrát se začalo něco málo po půl osmé a první na řadu šli Esazlesa z Chebu. Stejně jako nedávno v Morrisonu předvedli parádní set plný emocí a zařezávající se rytmiky. Zazněly všechny hitovky jako třeba Papírový pouta, Vyhlídky nebo Paměť. Rip mastil basu, až nám oči a uši přecházely. Tenhle kluk opravdu umí a v téhle scéně opravdu těžko hledá konkurenci. Bubeník Honza si to dával opět na jistotu a ve volných chvílích, kdy mu Rip „hrál“ kopák tím, že mlátil paličkou do strun nad snímačema, mačkal nejrůznější tóny a zvuky na klávesách. Bouše a Zdenek zase tahali emoce pomocí kytar až od někud z hlubin svých niter a Bouše to korunoval svým vokálem.

Esa utekli jako voda a nastoupili Kytky (rozuměj Flowers for Whores) Na ně jsem byl hodně zvědavý. Naposledy jsem je viděl ještě se dvěma kytarama, tak jsem byl nesvůj, jak se s nelehklým údělém jedné kytary poperou. Zvládli to na jedničku. Dvoumetrový zpěvák Ivan nechal kluky na podiu samotné a dopřál jím tak větší volnost v pohybu. Sám celý set odkřičel a odběhal mezi námi diváky. Hodně mluvil mezi písničkama, ale asi měl na mysli tolik slov, že je říkal tak rychle, až jsem mu rozuměl každé třetí. (Domluvil jsem si s ním rozhovor, tak se můžete těšit. Ivan je hodně zajímavá osobnost, myslím, že rozhovor to bude výživný.) Docela jsem koukal na Pavlovu pravačku, kterou prohrabával svých šest strun opravdu bravurně. Těch změn temp a rytmů zahraných s takovou jistotou a čistotou… Celkově je hudba Flowers hodně zajímavá, oprostěná od všech klišé a podbízivých atributů. Jejich hutný hardcore asi na první poslech nedáte. Na koncertě je to jiné kafe, tam jde o nespoutanou energii. Závěrečná Game of Shells to jenom potvrdila, při ní už se moshovalo jako o závod, lítaly se circle pity a vzduchem zněly singalongy. Parádní zakončení. V tu chvíli jsme si přál, aby kytky nepřestali, ale čas byl neúprosný a tak šli Flowers po  své půlhodince balit.

Jako poslední hráli My Terror z Düsseldorfu, o kterých jsem se dočetl, že hrají hardcore ve stylu Death before dishonor, tedy styl, který mě moc nebere, ale i tak jsem byl zvědavý. Ve svých řadách mají totiž zpěváka z ruských What We Feel, kteří, není to tak dávno, jeli benefiční turné, jehož výtěžek byl věnován na podporu ruských antifašistů. Tehdy se WWF zastavili i u nás. Dnes už kapela nefunguje. Díky novému protiextremistickému zákonu je rozprášili. Zvláštní, jak jsou lidé, bojující proti takovým svinstvům, jako je rasismus a fašismus označováni za extrémisty…

Nakonec pro mě byli My Terror příjemným překvapením. Hodně energická show. Pravda, žádné kytarové onanie a překypující technika hry se nekonaly, ale to jsem ani nečekal. Čekal jsem lopato hardcore ve stylu Hatebreed, ale My Terror působili strašně sympaticky, uvolněně a hraní si užívali. Zpěvák lítal mezi lidmi a pořád se usmíval. Občas mezi moshery vběhl i kytarista, aby si zařádil. Celé vystoupení mělo velký pozitivní náboj a zpěvák mezi písněmi mluvil hlavně o důležitosti boje proti fašismu. Zajímavou vsuvkou byla píseň My niezabudněm právě od What We Feel zpívaná v ruštině. Refrén: „MY NIEZABUDNĚM WHAT WE FEEL!“ zpívala půlka Sedmičky. Přesně v deset koncert skončil. My jsme si pak ještě asi do jedenácti povídali s klukama z Easazlesa a Flowers for Whores.

Na My Terror se mi nejvíce líbila právě ta uvolněnost, ale ta panovala běhom celého koncertu. Poslední dobou jsem napvštívil spoustu koncertů a většinou se jednalo o větší akce typu Never Say Die tour. Musím říct, že mi ty menší koncerty hodně chyběly. Žádná strojenost, nacvičené výskoky a točení se na patě jako tužky typu We Came as Romans apod, ale opravdovost, upřímnost, radost z hraní a hlavně: myšlenky, které k hardcoru neodpáratelně patří!