Sonisphere Festival

O tuzemské mutaci Sonisphere Festivalu, jejíž původ hledejme ve Velké Británii, se u nás začalo mluvit již loňský rok, kdy přijela pokořit Milovické letiště Velká Čtyřka, které vévodila jednoznačně Metallica. I letos se na pražském Výstavišti sešla pěkná řádka velkých jmen.

Díky dopravnímu zpoždění jsem branami festivalu procházela teprve až ke konci vystoupení německých thrash metalistů KREATOR. První věc, která mě po příchodu do areálu zarazila, bylo, že lidé nedostávali pásky, a tak se systematicky nemohlo vycházet ani vcházet do areálu, pokud jste ovšem nebyli vyvolení z Golden Circle. Na začátku mě hned uvítaly hostesky z Jägermeistera, které k zakoupeným panákům rozdávali jeden květinový věnec – ten, kdo jich měl nejvíce se s největší pravděpodobností válel na zemi v hlubokém spánku.

Před začátkem festivalu jsem se tak trochu obávala, jak se takový masivní nával fanoušků vejde na pražské Výstaviště, ale díky ceně vstupenek se nás ten osudný den sešlo „pouhých“ dvacet tisíc. Plus mínus. Další bod zvratu jsem čekala v celkové organizaci festivalu, ale k mému překvapení se nic takového neuskutečnilo. Velké plus jsem viděla v pódiu, které bylo nastaveno v takové poloze, že bylo téměř odevšad vidět, i když jste stáli opravdu hodně daleko, nebo stranou.

Nestihla jsem ani vyjít z kempu, když se na stage rozburácely dunivé kytary patřící CAVALERA CONSPIRACY. Bylo to takové, jaké jsem si to představovala – kytary společně s vokálem zněly jako přes plentu a sem tam zaznělo i bongo nebo něco v tom smyslu. Mile mě překvapilo, že dokonce zahráli stařičkou sepulturovku „Roots, Bloody Roots“, při které nadskakovalo celé publikum, až se otřásala země pod údery steelek, ale naopak mi v setlistu chyběla „Killing Inside“.  Jak CC rychle přišli, tak i odešli. Žádné loučení, žádné srdceryvné projevy – Cavalera Conspiracy prostě odehráli to co měli a hurá pryč ze scény.

Jediná z kapel, u které jsem absolutně nevěděla, do čeho jdu, byly Američané MASTODON. Byť je to metalovými magazíny uctívaná kapela, u mě si za tuto krátkou dobu žádný viditelně hlubší zářez neudělali. Shrnula bych jejich výkon jedním slovem: průměrné.

Následující extrém v podobě IN FLAMES mě velmi mile překvapil. Nesčetněkrát jsem tvrdila, že zrovna tohle není můj šálek kávy. Tedy až do chvíle, než jsem je slyšela hrát na živo. In Flames jednoduše přišli, nasypali vám hromadu riffů do hlavy a za doprovodu Andersova chrapláku rozžhavili Výstaviště do běla. Až se ze scény kouřilo!

Publikum nenechali vychladnout ani KORN, kteří sice nenastoupili v nijak velkém stylu, protože nebylo žádné slavnostní „odhalování“ členů a hlavně mi tam chyběl Davisův prvotřídní stojan na mikrofon, ale v následující hodině a půl jsem poznala, že právě zažívám snad nejlepší koncert svého života. Americká čtyřka, pokud tedy bereme členy jen základově, to rozjela první peckou nazvanou „Blind“. Malinko mě mrzí, že jí na svém setlistu nezařadili až dál, protože většinou při ní publikum kleká na zem a po Jonathanově zakřičení „Are you ready?!“ v zápětí vyskočí a řádí jako černá ruka. Ale nevadí, dav instinktivně vycítil šanci a dal se do zběsilého dusotu sám. Jelikož se řadím mezi dlouholeté fanoušky Korn, mohla jsem klidně z fleku odzpívat celé vystoupení sama. Atmosféra byla naprosto dokonalá – žádné dlouhé proslovy ani pauzy, kapela si své fanoušky nakrmila snad všemi svými hity od „Falling Away From Me“, „Freak On A Leash“, „Twisted Transistor“ až po „One“ od Metallicy. Bylo vidět, že i po letitém hraní to chlapy baví, a že si koncert užívají.

Padla devátá hodina, začalo se stmívat. Právě přicházela kapela, na kterou se celý festival čekalo. Kapela, která se stále drží na špici metalového mainstreamu a platí za jeden ze základních kamenů heavy metalu – IRON MAIDEN! Na plazmových obrazovkách se rozjelo intro „Satellite 15…The  Final Frontier“. Představte si, že před sebou držíte kameru a letíte vesmírem. Občas vám vypadává signál a občas vám skočí do záběru nějaký ten Eddie. Musím se přiznat, že mi v tu chvíli naskočila husí kůže. Pak se jako zvon rozezněl mohutný hlas Bruce Dickinsona a píseň přešla do druhé části, kdy už kapela hrála. Bylo už vidět všechny hudebníky až na Bruce, který se po chvíli přiřítil na scénu a předvedl excelentní skok. Hned na to navázala píseň „El Dorado“. Ten zvuk, ty tóny vyvolávající vířivou atmosféru znáte nazpaměť. Bylo to, jako bych poslouchala normální studiové písně, ale s doprovodem davu -perfektní. Ale něco mi tam pořád chybělo. Nebyly žádné kotle, vyčerpávající házení hlavou ani poskakování. Ještě pivo do jedné a cigáro do druhé ruky a byla by to dokonalá živá televize. Hudební trio Dickinson-Gers-Harris na pódiu předvádělo takové kousky, nad kterými se až tajil dech, zvláště když Janick začal kytaru vyhazovat do vzduchu a pak s ní předváděl všelijaké onanie. Bruce Dickinson společně s ostatními dokáže posluchače strhnout svou energií, jak to naposledy předvedl na poslední zastávce v ČR v rámci „Somewhere Back In Time Tour“. Nechyběly písně jak z Frontiera, tak i starší a zaručené tutovky v podobě „Fear Of The Dark“, „The Number Of The Beast“, „Hallowed Be Thy Name“ nebo „The Trooper“. V jejich kompilaci jsem oželela „Run To The Hills“, ale naopak mne překvapilo, že do programu zařadili píseň „Dance Of Death“. Nechyběla ani postava Eddieho pohybující se po pódiu a gigantická hlava, která vylezla na song „Iron Maiden“. Ostatně ve fotogalerii se můžete na obě figury podívat.

Co k tomu říct víc? Výborné výkony, dokonalá atmosféra, žádné pásky, parádní podívaná, ale hlavně nezapomenutelný zážitek. Konec hlášení.