JEFF BUCKLEY - Grace

Hudba poslední dobou plní čím dál více funkcí, jedná se o velký byznys, zábavu, životní styl, prostředek k odreagování atd., atd. Až se mi občas zdá, že to hlavní - umělecká složka, je opomíjena a o to větší radost mám, když se mi do rukou dostane deska, i třeba staršího data výroby, jako je „Grace“ od JEFFa BUCKLEYho. JEFF BUCKLEY je totiž romantický bard, písničkář, muzikant, jednodušeji řečeno - umělec. A „Grace“ je všechno jenom ne prvoplánové dílo pro pobavení šíroké veřejnosti.

JEFF BUCKLEY byl (ve třiceti letech se nešťastně utopil) zpěvák, jehož hlavním jmenovatel se stal velký hlasový rozsah, se kterým uměl výborně zacházet. Žádné samoúčelné ječáky od něj nečekejte! Do výšek, jichž mohl dosáhnout, chodil pouze v zájmu lepšího vyznění celé kompozice. Celkově JEFF BUCKLEY používá všechny možné prostředky k tomu, aby svými skladbami sdělil přesně to, co má na mysli a jakékoliv exhibice, či jiné postraní funkce (výše zmíněné) jdou stranou. Do hudby dává svoje emoce, a to v plné hloubce. Takže do jeho písní upadáte tak hluboko, jak je to jenom možné. A ponoření to je vskutku příjemné. JEFF vás bude provázet mořem melancholických nálad, jemných slov i melodií a svého básnického ducha nechá rozkvést do plné krásy. Čeká vás hra s každým tónem, zpěv bude hlavním prostředkem, který vyplní prostor jemného aranžmá. Pomalé pasáže střídá na krátkou chvíli drobné zrychlení, jakoby vás hudebník chtěl vytrhnout ze snění a přednést hlavní pointu skladby. To už jsme se ovšem proposlouchali až k předvedení BUCKLEYho hlasu, který místy vystupuje snad opravdu až k samotným oblakům, a to v plné kráse. Rozvernost, hravost, naléhavost, uvolnění, naděje, to vše umí JEFF vtisknout do svých skladeb, aniž by potřeboval víc než svůj hlas a kytaru, místy doprovázenou dalšími akustickými nástroji. Objevovat melodie můžete do nekonečna a stejně vás to neomrzí, ač jsou občas vskutku postavené na velmi jednoduchém základu.

Jedno úskalí tato dokonalost ovšem má. V momentě, kdy nebudete schopni, či ochotni, plně se koncetrovat na hudbu, odmítne vás deska k sobě pustit, respektive budete klouzat po povrchu (i když ten vlastně taky není zas tak špatný) a ke skutečné podstatě se nepropracujete. Tento nedostatek ovšem vyvažuje zručnost BUCKLEYho jako básníka. Jemnost a upřimnost jeho veršů se hodí přesně k hudbě, zvláště pokud jsou verše přednášeny s citem jemu vlastním. Jako poslední věc bych chtěl vypíchnout, s jakou bravurou JEFF BUCKLEY přechází od bluesu k foklovějšímu projevu a zpátky do vod jemu domovského alternativního rocku. Balancovaní na hraně mnoha různých žánru na vás zde bude působit jako zcela přirozená, nenásilná skutečnost.

„Grace“ je deska zneklidňující krásy. Je to, co slyšíte život nebo sen, óda nebo žalozpěv, začátek nebo konec? Spousta dnešních pseudopísničkářů by se mohla učit od BUCKLEYho, jak vyrobit skladbu, která podtrhne všechny jejich myšlenky, která udělá dokonalou nadstavbu jejich textů. A většina muzikantů by si na „Grace“ mohla poslechnout, jak zní skutečné umění v současné hudbě.