PAIN - Psalms of Extinction

Bez ostychu a strachu z "ukamenování" znalci metalu si dovolím na samotném začátku recenze stroze poznamenat, že Peter Tägtgren, kromě toho, že vypadá trochu jako kapitán Jack Spearow, je jedním z největších tvrdě-hudebních mozků současnosti. Kromě populární deathmetalové partičky Hypocrisy je také frontmanem, přesněji řečeno jediným stálým členem projektu PAIN, který je alespoň pro mě mnohem zajímavější nežli jeho samotná "vlajková loď".

Hudba PAIN je nejčasteji definována jako industrial metal a tomuto tvrzení se nedá nic vytknout. Já osobně bych doplnil ještě trochu provokativní a především trochu lajcký výraz "moderní metal", který ovšem vzhledem k lehce elektronickému soundu a koketování s tanečními prvky docela sedí.

Samotný název alba, tedy "Psalms of Extinction", česky "Žalmy o vyhynutí" evokuje v posluchačích znalých anglického jazyka (nebo posluchačích vlastnících anglický slovník) pocit, že se nebude jednat o nic veselého. Nejedná. Album obsahuje vysoké procento depresivních balad na téma současných globálních problémů a nesprávného směřování vývoje lidstva. Titulní skladba s refrénem končícím prozaickou otázkou "Will we ever learn?", tedy "Poučíme se někdy?" je toho zářným příkladem, ovšem snad ještě srdceryvnější je v tomhle ohledu "Just Think Again" a ani "Does it Really Matter Anyway" nijak nezaostává.

Nebojte se ale, že by se "Psalms of Extinction" nesly pouze na pomalé, nostalgické vlně. Vlastně hned první skladba "Save Your Prayer" vás svou dravostí a surovostí roztrhá na kousky. Tato píseň rozhodně patří mezi to nejlepší a nejtvrdší co album nabízí. Jak už bylo zmíněno, deska je místy laděna tanečně, což potvrzují kousky jako "Computer God", "Bottle's Nest", "Walking on Glass" či "Nailed To The Ground". Za zmínku rozhodně stojí i singlová "Zombie Slam", která se dočkala povedeného videoklipu a v kontrastu s celkovou náladou alba, ale i vlastním textem překvapí "rozjuchanými" kytarovými riffy.

Čtenáři obeznámení s tvorbou PAIN mi jistě dají za pravdu, že prvek, který dělá z této hudby to čím je jsou klávesy. Ty se na celé ploše alba prakticky nezastaví. V podání Jacka Spearowa tím ale hudba nesklouzává ke kýčovitému popovému zvuku, jak se občas u metalových kapel s tak hojným užíváním černých a bílých klapek stává, naopak. Pan Tägtgren by mohl ostatní učit, jak klávesy do muziky zapojit tak, aby nezabily ostatní nástroje. V okamžicích jako je refrén titulní "Psalms of Extinction" mi z kombinace kláves, kytar a zpěvu doslova běhá mráz po zádech. Vše ostatní je také v nejlepším pořádku. Zpěv, nahraný v několika překrývajích se stopách se většinu času pohybuje v melodické poloze. Bicí se nejčastěji drží jednoduchého tanečního schématu. Kytara je přesně taková, jak se od ní v danou chvíli zrovna očekává, v tvrdších pasážích je tak špinavá, hrubá a hlasitá jak jen může být, zatímco v klidných pasážích jen v přesných sekvencích podbarvuje a drží melodickou linii.

Album "Psalms of Extinction" je záležitostí, kterou z hlavy jen tak nevyženete. Škatule s nápisem metal je pro tuto muziku přes své značné rozměry prostě malá. Tohle je něco nového, něco co nemá šanci prostě projít a nezaujmout. Pro mě osobně jeden z nejcenějších hudebních skvostů.

Zombie Slam: