T.R.A.M. - Lingua Franca

Když jsem se asi dva měsíce po vydání desky Weightless od Animals As Leaders dozvěděl, že Abasi a jeho kumpán Reyes chystají další desku, tentokrát však pod hlavičkou nově vznikajícího projektu T.R.A.M., zbystřil jsem. Proč by vytvářeli další skupinu, navíc tak brzy po nové desce? Jedině proto, že půjde o něco úplně jiného, žádná djentovost. A když jsem zjistil, co ona zkratka T.R.A.M. znamená, měl jsem celkem jasno – za oněmi čtyřmi písmeny se skrývá akronym z příjmení aktérů tohoto projektu: Adrian Terrazas, Javier Reyes, Tosin Abasi a Eric Moore. Pro ty, kteří netuší, co jsou zbývající hudebníci zač: Terrazas trápí různé dechy v The Mars Volta a obrovitý Moore nekompromisně drtí bicí u Suicidal Tendencies, Infectious Grooves a také u jazzmana Marcuse Millera. Teď už by všem mělo být jasné, že tu nepůjde o další tuctovou „progressive metal“ desku, kterých se rodí za poslední roky desítky…

V úvodu první skladby ihned poznáme Abasiho typickou hru, kterou však po chvilce doplní Mooreovy jazzově roztěkané bicí a když se přidá i saxofon, hned je jasné, že jsme opravdu na jiném hřišti než obvykle. Co se nástrojového složení týče, stejně jako AAL je T.R.A.M. instrumentálním projektem, i když se na desce vokál objeví, nicméně pouze jako nástroj doplňující, ne jako vedoucí. Čtveřice je nenásilně doplněna klávesami, které maximálně příjemně dotvářejí celkový obraz moderního jazz-rockového masakru.

Celkovým konceptem mi deska evokuje mix pastoriusovského free jazzu a Ephel Duath s notnou dávkou Abasiho rukopisu. I přes to, že obsahuje pouze šest skladeb o celkové délce necelé půlhodiny, má jistou dramaturgii, která je vystavěna na osvědčeném dynamickém cosinusoidním schématu pecka-pecka-zvolnění-klídek/gradace-pecka-klídek.

Po obsahové stránce je pro mě album jednou z nejlepších desek, které se otírají o jazz, které jsem kdy slyšel. Ve skupině se sešly hráčské osobnosti první velikosti, které navíc mají obrovský skladatelský potenciál, který dokáží na výbornou zúročit. Na desce se objevují jazzové vyhrávky, silná témata, a neobvyklé harmonie. Album je hravé, umí být i tvrdé, ale většinou se spíš přiklání k zasněnějším polohám. Přeci jenom, pro nějaké ty hruboty mají pánové dostatečný prostor ve svých domácích uskupeních.

Deska vyšla před necelým měsícem, 28. února, a už teď má tisíce fanoušků po celém světě. Doufám, že její (snad o něco delší) následovatel na sebe nenechá dlouho čekat a že se její koncertní podoby dočkáme i u nás…