Nightwish - Imaginaerum

Všichni se určitě nejednou setkali s tím pracovním postupem, kdy kapela nastupuje do světa bussinesu coby tvrdá a nelítostná hydra. Když se dostatečně proslaví, rozhodnou se experimentovat a vydávat se jinými směry. Někdy skupina uspěje, ale z větší části pohoří. Často se tak stává, že se fanoušci rozdělí do dvou táborů – ti, co jsou pro starou tvorbu kapely a ti, kterým se naopak líbí ta nová. Nemyslete si, že jinak tomu nebylo ani u NIGHTWISH (zde bychom mohli poznávat skupiny „Tarjovců“ a „Anettovců“). Těžko najdete člověka, který bere věci tak jak jsou a neodpoví na otázku „Jak se ti líbí nové album Nightwish?“ jinak než „No nic moc, s Tarjou to bylo lepší.“. Pojďme ale porovnat tvorbu až od dob, kdy do NW vstoupila Anette Olzon. Vypadá to, že si mistr Tuomas Holopainen hoví v chladně ledových odstínech, protože se i „Imaginaerum“ vybarvuje opět do mramorovo-modra, stejně jak tomu bylo u „Dark Passion Play“, nebo třeba i u alba „Once“. Avšak jsou mezi nimi neuvěřitelné rozlišnosti. Porovnávat DPP s „Imaginaerum“ je jako porovnávat, jestli jsou lepší Tublatanka nebo Iron Maiden.

Řekla bych, že velkolepější intro než „Taikatalvi“ jsme si nemohli ani představit. Celkově by se dalo říct, že na „Imaginaeru“ dostal Marco větší prostor pro uplatnění svého vokálu. Jako obvykle, i tahle deska má nejméně jeden komerční song pro nalákání co nejvíce posluchačů. Někteří už zbystřili, že mluvím o „Storytime“. Mě osobně se moc nelíbí, připadá mi, jako by tam Anette měla příliš zkreslený hlas. Je to, jako kdybyste si na sebe vzali takový kousek oblečení, ve kterém se necítíte pohodlně, ale okolnímu světu se líbí. Pokračujeme dál. První kauza - „Slow, Love, Slow“ - někým záporně ohodnocená, mnou kladně. Představte si, že sedíte v zakouřeném kabaretu, popíjíte irskou whisky a na provizorním pódiu zpívá časem zapomenutá jazzová zpěvačka doprovázená pouze piánem a kontrabasem. Nádhera! Nejednou jsem měla při poslechu této desky husí kůži. Ať už to bylo u „Rest Calm“, nebo u „Song Of Myself“ (kde upřednostňuji spíše tu vyprávěcí část). Na DPP se psal materiál, i když se nevědělo, pro jakou zpěvačku. Spíš jako by se zde oťukávalo, jak to bude znít až se to dá celé do kupy. Kdežto u „Imaginaerum“ už umělci věděli, do čeho jdou a co si mohou dovolit, avšak i oni udělali malý přešlap u „Last Ride Of The Day“. Řekněte mi, jak to paní Olzonová bude vyzpívávat na živo? Na závěr zde máme skladbu, která vám shrne celé album do jednoho téměř šesti a půl minutového celku – „Imaginaerum“, dobře zvolený konec uzavírající tento příběh.

Shrnu to celé na závěr jedním slovem: paráda! Kdy bude další deska?