The Roots - Undun

Dnes je člověk velmi zaujatý k hip hopové scéně a nelze se divit. Je to překomerčnělá a nechutně pompézní hudba. Duše a smysl, který tento styl a kultura odjakživa nesla, už beznadějně mizí. Přeci jen je ale fajn, že tu jsou lidé, kteří vyznávají v tomto směru původní hodnoty a přenáší je dál. The Roots patří již mezi veterány alternativní scény hip hopového náboženství a to mimo jiné díky tomu, že hrají na živé nástroje.  Deska Undun je krásně kulatým, desátým albem (pokud nebudeme počítat spolupráci s Johnem Legendem na Wake Up!) a zároveň úplně prvním ve smyslu prvého pokusu o legitimní koncepční album.

Undun je příběh člověka Redforda Stevense, umírajícího v opačném směru, přemítajícího u bodů statistiky jeho života. Uvědomuje si, že je zločincem, který se dostal do povědomí ulic, zapsal se nesčetněkrát za rozsudkem ostatních a to se pro něj stává rozhodujícím detailem. Být v úhlu, který má zdůraznit nevyhnutelnost všeho. Jeho život může být libovolný, dle počtu nesprávně odsouzených příběhů, které později stejnak skončí. Posluchač se nemá moc šancí dozvědět o detailech, jsou nejasné, pohřbeny pod archetypálními zvraty osudu. Že tato postava je beletrizovaná složka z několika mála skutečných lidí, přefiltrovává sušší příběh, který rozděluje charakter ambivalence s nestranností. Pouze na tomto nedostatku směr selhává v nějaké skutečné uzavření – postava tak nevyniká, byť by mohla ještě více.

Album není nějak rozhlehlé, za to ukazuje vzestupy a pády detektivního příběhu. Odsouzení nebo uctívaní člověka žijícího mimo zákon? Je to spíš charakterová studie člověka, jehož existenciální krize skončí jen s jeho smrtí. Ta je tu do značné míry určena jako půvab a tragédie, zalitá rezignací odsouzeného. Není to lehké s kapelou rozjet tak hluboké myšlení a pojmy, které rozhodně Undun má. Hlavním lyrickým "katalyzátorem" jsou černé myšlenky. Člověka to tedy nutí více se věnovat narážkám a dvojsmyslům než přímému prohlášení-výpovědi. Bude chvíli trvat, než celý rozsah desky dostanete do pevných rukou, ale zase budete mít na konci spousty odpovědí i do reálného bytí, své existence. Na Undun je také patrný konečný výsledek častých revizí a přepisů, které se snaží skloubit charakter, téma, a kontinuitu. Je snadné sledovat příběhovou Redfordovu linii o jeho osudu a přijetí. K potvrzení toho, jak moc je blízko, jak se mu následně zlomí svět, aby vše později vyvrcholilo ve slavnostní fatalismus.

Na desce se vystřídá široká plejáda hostů, kteří atmosféru trochu oslabují, což je takovým zklamáním. Ovšem album je ve výsledku dost silné, osudové a konzistentní s introspektivní náladou. Je tu ale ještě jeden aspekt, kdy Undun dává pocit ambivalence, i když se cítí méně bezprostřední. Z hudby cítíte frustrované, napjaté duše postupně rozšiřující svou ponurost. Což znamená, že to všechno na albu obsažené funguje. Díky skvělému zvuku a místy orchestrálním vsuvkám se Undun jeví jako filmový zážitek s kousky studentské snímkové jednoduchosti. Struktura je jemnější a méně naléhavá. Na povrchu zní jednoduše, ale u zkoumání té hloubky si setsakra zapřemýšlíte. Myšlenky zamrazí a záblesk naděje optimismu je v tomto případě irelevantní a v nedohlednu. Svým hutným obsahem to není nejdostupnější deskou od The Roots, rozhodně je ale tou nejvíce pesimistickou. To pak vychází především z míst, kterými se není vždy snadné zabývat.

Vše začíná tam, kde končí...

Stomp:

The Other Side: