Florence and The Machine - Ceremonials

V 19. století měla společnost metodu "zametáním se ženami", jejichž chování bylo považováno za neobvyklé, nebo divné. Taková žena byla takříkajíc zametena pod koberec, neboli odvezena do míst s velkým živým plotem a vysokou zdí. Naštěstí žijeme v liberálním a osvíceném 21. století. To znamená, že si uvědomujeme jiný postoj k ženám a ve skutečnosti se nám mnohem lépe hodí jako popové hvězdy pro masovou výrobu štěstí.

Florence Welchová, je takovým tím všestranným "bláznem" a někdy to dává více či méně najevo. Debutové album Lungs bylo poměrně rozházené, za to může dle autorky ta věc, že některé písně mají od sebe velký časový skok. Když vám řeknu konkrétně, že jej napsala v sedmnácti, či jednadvaceti letech, asi již chápete, co tím chtěl básník říci. Ceremonials je taky rozházené album, ale v jiném slova smyslu. Má ucelenou koncepční strukturu, díky které se toto velmi barokní soukolí nerozsype. A právě baroko nás zasáhne mnohem více, než kdy jindy. Velký důraz na živé nástroje či vícehlasné vokály a sbor před vás postaví neskutečně monumentální chrám pokory. Doslova až epické části dokáží v klidném stavu vaší mysli navodit myšlenku malého tvora ve velmi rozsáhlém světě.

Nejedná se o planý pop se snahou o světový mír, ale skutečný sen, který popisuje mimo jiné i setkání s našimi blízkými (zejména pak mrtvými) osobami. Florence se zaměřuje vytrvale na tyto (ve své podstatě) malé, podivné scény, které se vypořádávají s překvapivým zvukovým a básnickým jazykem, který je potenciálně velmi transformativní.  Ceremonials je plnokrevným eposem, ve kterém jsou rytmy, melodie a zpěvy zaměstnané pro vyhnání neuróz a nejistoty, zde charakterizované jako duchové nebo ďáblové. Ve výsledku si tak nikdy nebudete jisti, zdali se zde nejedná třeba i o exorcismus, neboť Florence and The Machine se vás snaží "smést" z každodenního stereotypu a nasměrovat na cestu snů, širokou paletu melodií a neskutečně rozsáhlou hranici příběhů, které jen čekají na to, až je objevíte.

Co skladba, to originál a odlišný přístup. Špetka filmového kouzla dělá z druhého alba hotový soundtrackový podkres pro velkolepý film plný tajemna, víl a kouzel. Když deska nemá co říct, je to špatně, ale tady se dozvíte spoustu informací. Florence nebyla moc brána vážně, když oznámila nástupce dva roky starého debutu. Prý usne na vavřínech díky úspěchu alba Lungs, či jí dojde dech. Naopak, nasazuje mnohonásobně silnější kalibr, je tu zastoupení spousty hudebních stylů, které dostanou vždy roušku barokní seance. Vážně, pokud jste se těšili, nebo se stále bojíte nakouknout do tohoto nevšedního spektra, které Florence Welchová s takovou chutí připravila, neváhejte a skočte do toho po hlavě, Ceremonials je deskou, která vás jen odmění…

(Pokud hledáte nějaké zápory desky, řeknu vám to stručně, tak se na tom shodují i fanoušci. Buď se vám to bude líbit, nebo ne).