Lou Reed & Metallica - Lulu

V první řadě pár vět pro milovníky Metalliky. Pokud od alba Lulu čekáte klasický metallikovský nářez, tak budete hodně překvapeni. Pokud čekáte ze strany oblíbené kapely něco v duchu 90. let a alb Load či ReLoad, jste taky mimo. A mýlíte se i v případě, že čekáte cokoli jiného. Protože od desky Lulu nemůžete očekávat, že bude taková, jakou jste čekali. A jestli vám tento odstavec připadá zmatený, tak by mě zajímalo, jak se budete tvářit, až Lulu uslyšíte.

Já osobně mám ráda, když ve mně hudba vyvolá patřičné pocity. Mám ráda, když předem nevím, jak budou skladby pokračovat. Mám ráda, když zpěvákovi občas ujede hlas, když skomírá a třeba i vřeští. Líbí se mi, když se do hudby zakomponují neobvyklé prvky. Když mají skladby příběh. A taky mám ráda divadlo. Ale má to jeden háček. Kombinace všech těchto prvků by se dala nazvat psychedelickým rockem. Já jsem k psychelické hudbě nikdy příliš netíhla. Když jsem si tedy Lulu poslechla poprvé, nezanechalo to ve mně žádnou stopu. Přišlo mi, jako bych víc jak hodinu poslouchala stále totéž dokola. Takže hlavní poznatek zní: Lulu není hudba, kterou můžete poslouchat jako kulisu a k odpočinku teprv ne. Nikdy jsem neslyšela nic tak náročného. Chcete-li z této desky něco mít, musíte se soustředit na každou vteřinu, protože nikdy nemůžete předpokládat, jak se věci budou vyvíjet dál. A jedině tak budete schopni ocenit její výjimečnost.

Na album Lulu by se člověk měl dívat jako na celek, a tudíž rozebírání jednotlivých skladeb není úplně na místě. Přesto si neodpustím pár poznámek ohledně „metalovější“ stránky desky. Z hlediska dobrých riffů jednoznačně vede skladba „Dragon“, jejíž instrumentálka by nekazila ani samostatnou desku Metalliky. „Frustration“ má také co nabídnout, neboť zajímavé metalové motivy se vyskytují i zde, byť v menší koncentraci. Stejně tak „The View“ nebo jisté části „Pumping Blood“.  Dokonce i milovníci nefalšovaného thrashe si přijdou na své a to ve skladbě „Mistress Dread“. V případě, že na hudbu nehledíte jen jako na černou a růžovou, jako na metal a pop, mohli byste ocenit i další neobvyklé prvky ve skladbách jako „Cheat On Me“ nebo by vás jistě mohla zaujmout předehra „Pumping Blood“. Teatrálnost nechybí ani jedné z písní. Byť je Louova intonace krapet mimo, chraptivý hlas zní tak opravdově, jak jen lidský hlas může znít. A tento dojem ještě zvýrazňuje občasné zapojení vokálu Jamese Hetfielda.

Po stránce textů se nahrávka jeví ještě složitěji a náročněji. K úplnému pochopení by snad mohlo pomci zhlédnutí  hry Franka Wedekinda, k níž se vlastně celé album váže, a proto ponechme toto téma povolanějším.

Ačkoli celkové shrnutí se zdá nemožné, pokusím se o něj. Jedno slovo, které by snad mohlo popsat podstatu Lulu, je „deprese“.  Vlastně jsou tu dvě slova, jež jsou přesnější - „zhudebněná deprese“. Budete-li mít během poslouchání pocit, že už by to mohlo pokračovat pozitivněji, nevěřte tomu. Pozitivnější pasáže ještě víc podtrhují beznaděj celku.