Zola Jesus - Conatus

Američanka s ruskými předky, Nika Roza Danilova, letos na podzim vydala třetí studiové album. Jako Zola Jesus je v hudebním světě pokládána za propagátorku nových stylů, vždy však kladně hodnocených. Kromě synthpopu a electronic stylu se její hudba řadí mezi gothic rock, experimental rock nebo industrial, ale díky jejímu hlasu budete těžko hledat něco podobného.

Zola se 10 let učila opernímu zpěvu a i když dle vlastních slov s operou skončila, je díky ní její hlasový projev velmi charakteristický. Mladá zpěvačka se svým hlasem důkladně pracuje a disponuje slušným hlasovým rozsahem. Hlavní melodii zpívá čistě a intenzivně, častokrát přechází skoro až do hrdelního zpěvu a libuje si v protáhlých zpívaných partech. Pokud byste stejnou práci svěřili Rihanně nebo Lady GaGa, dostali byste přecítěný srdceryvný jekot, ale Zola Jesus je disciplovaná a umí řvát, aniž by vám tím drásala nervy. Zpěvem obstarává i doprovod, obvykle v podobě několika odlišných samplů, které se pak ve větším počtu prolínají. Lehce postřehnutelné je to ve skladbách Vessel nebo Ixcode.

Nika Danilova není troškař a mimo hlasu se řádně věnuje i nástrojům. K poslechu jsou smyčce, klavír, výrazné bubny, ale i takové věci jako tleskání a při pozornějším poslechu se najdou i další alternativní "nástroje." Hlavní slovo ale mají syntezátory a počítače. S těmi Zola vytvořila materiálu na tři desky dopředu a celkově ho použila zbytečně mnoho. Na to bohužel doplatila třeba skladba Seekir, která ke konci působí, jako kdyby Zola měla problém s rozhodováním a pro jistotu spojila všechny nahrané verze dohromady. Tím si udělala medvědí službu, protože hlas je jejím nejpodstatnějším nástrojem, a pokud nejsou elektronické samply pouhým podkladem, ztrácí skladby na hodnotě. Když se ale mixování nevymklo z kontroly, vznikly takové věci jako Hikikomori, singl Vessel, odevzdané Skin a In Your Nature (s heslem "If it's in your nature, you never win...").

Kromě operního zpěvu Zola Jesus studovala filozofii, což se v jejich textech samozřejmě odráží. Vesměs jsou to ale moderní žalozpěvy do kupy tvořící pesimistickou desku. No a co? Zole tohle téma zřejmě vyhovuje a kritici jí prozatím vždy zobali z ruky. Jestli se k nim nenasytně přidáte, je dobrou otázkou. Jisté ale je, že Conatus je jediný svého druhu a už jen kvůli tomu stojí za poslechnutí.