Primus - Green Naugahyde

Dlouhých dvanáct let trvalo vydat nové plnohodnotné album amerických srandistů Primus. Tato kapela funguje již 27 let, ale všechny studiové dlouhohrající desky vyšly během poslední dekády minulého století. Letos se kapela konečně vrátila od sólových projektů zpět mezi studiově aktivní spolky – Green Naugahyde je zde!

„Zelená koženka“ začíná lehce psychedelickým intrem (Prelude To A Crawl), kterým se Claypoolovi posluchači nenechají zaskočit – vše probíhá jako obvykle během posledních deseti let. Po intru následuje úderná Hennepin Crawler, ve které opět slyšíme vše, na co jsme zvyklí. Basa si tak pěkně čvachtá, sem tam vyběhne do vyšších poloh trochu zazlobit, kytara buď uštěpačně sází, nebo psychoticky probublává kolem, aniž by se nějak znatelně vynořovala na povrch skladby, a bicí nervně tlačí oba kolegy kupředu. A takto bychom mohli pokračovat vlastně až ke konci desky – ta totiž až na jednu výjimku neskýtá dvakrát výraznější momenty, nenajdete zde žádnou „hitovku“ jako Tommy The Cat, Wynona’s Big Brown Beaver či John The Fisherman. Tou výjimkou je skladba Tragedy's A' Comin', kterou kapela vypustila do světa jako šťavnatou ochutnávku již před vydáním alba. Deska si šlape svým tempem dál a dál a Vy si při tom užíváte ten primusácký psycho guláš, který Vám už hodně dlouho chyběl, a k tomu spoustu koření z Lesovy vlastní zahrádky.

Opravdu výrazným prvkem nahrávky jsou bicí nástroje – navrátivší se bubeník Jay Lane (který skupinu opustil těsně před vydáním první desky) hraje jako o život a se všemi skladbami na desce si pohrává s takovou lehkostí, že svým hráčstvím zastiňuje i samotného Claypoola. Ten se po většinu trvání alba drží na poměry dost v pozadí, ať už jde o baskytaru či o zpěv (za to však nejspíš může spíše produkce než výraz jako takový). Nicméně vše do sebe zapadá, pánové spolu několik let hráli právě v Claypoolových sólo-projektech.

Co se zvuku týče, není moc co vytknout – bicí jsou naprosto křišťálově čistě nazvučené (jinak by to ani při Laneově hře nešlo) a kytara má ten správný podivínský sound, který samozřejmě za ta léta prošel jistou evolucí. Jediná věc, která mi možná trochu nesedí, jež až příliš zkreslená baskytara (právě jako v Claypoolových projektech) a již zmiňovaný upozaděný vokál.

Celkově si na albu užijeme jak experimentální výlety kamkoliv byste si přáli, tak onu poťouchlou atmosféru, kterou neumí navodit nikdo jiný, než Primus. I přesto, že mne deska baví, mám však ten pocit, že zní spíše jako další ze sólových desek impresária Claypoola, který nejspíš nechal svou domácí kapelu spát až příliš dlouho.