THE DOORS - The Doors

Rok 1967 přinesl mnoho skvělých alb, které poznamenaly vývoj hudby na hodně dopředu. Na svět přišly skvosty jako "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band" od The Beatles, "Are You Experienced?" od skupiny Jimiho Hendrixe, "The Piper at Gates of Dawn" v podání Pink Floyd, či počin Velvet Underground - Velvet Underground & Nico. I přes takto silnou konkurenci se dokázala prosadit kapela THE DOORS včele s legendárním Jimem Morrisonem se svým debutem "The Doors". Celé album začíná skvělou vypalovačkou "Break on Trough (To The Other Side)", která se stala prvním singlem k albu a i přes relativní neúspěch v hitparádách, se může těšit oblibě i dnes. Nastolené tempo úvodní písně se poté trochu sklidní v "Soul Kitchen", aby následně přešlo v uvolněnou atmosféru "The Crystal Ship". Po krátkém vydechnutí přichází energií nabitá "Twentieth Century Fox" a chytlavá ´whiskey hymna´ "Alabama Song". Vše pokračuje hitem "Light My Fire", se silnou ústřední klávesovou melodií a dlouhým sólem vyvedeným na tentýž nástroj. Píseň vyšla také na samostatném singlu a dostala se na vrchol hitparád, i přes problém s místy kontroverzním textem ("girl, we couldn't get much higher" - "holka, už se víc nesjedem"). Pomalé tempo "Back Door Man" je hezky kontrastní s tvrdým hlasem Morrisona, kterým tuto písničku podal. Následuje hravá, místy až k tanci svádějíci "I Looked At You". Ukolébavka s příznačným názvem "End Of The Night" je nádechem pro strhující konec, který začíná rychlou "Take It As It Comes" a vrcholý psychedelickou jedenácti minutovou bombou v podobě "The End", kde se Jim Morrison vyřádil textařsky. Svým prvním kouskem THE DOORS definovali svůj sound, typický výraznými klávesami a silným hlasem Jima Morrisona. Celé album je přímočaré, energické a občas přidává i psychedelické motivy, což dává dohromady skvělý mix, který zaujme na první poslech a na pořádnou dobu nepustí. Hudba je, jako u většiny amerických skupin, prosáklá odkazem blues. Občas se projevuje absence basáka, která je ne příliš úspěšně kompenzována některými party kláves. Tento nedostatek se ovšem ztrácí v originalitě skladeb, které spolu zároveň drží výborně jako celek. Jim Morrison ukazuje, že nepatří mezi zpěváky s obrovským rozsahem, ale daří se mu to vyrovnávat sílou hlasu a naléhavostí, se kterou verše zpívá. Album sice není progresivní třeba jako "Klub osamělých srdcí seržanta pepře" od The Beatles, za to se mu však podařilo zachytit atmosféru své doby.