Herd Of Instinct - Herd Of Instinct

Ke skupině Herd Of Instinct jsem se dostal úplnou náhodou na jakémsi fóru, ve kterém se řešila hudba King Crimson, mám ten pocit. A jelikož jsem člověk zvídavý, desku jsem si sehnal a vydal se na průzkum jejích hudebních zákoutí.

Hned v intru alba (Transformation) cítím, že jsem nesáhl vedle – téma sice ukradené z úvodní skladby desky Ghost Reveries švédských Opeth (Ghost Of Perdition), nicméně moje vody to jsou, tudíž problém nemám (u Opeth by se mělo učit víc hudebníků). Druhá skladba pokračuje na stejné vlně, stále slyšíme vliv klasiků ze Švédska, tentokrát se však ona metalová fazóna nechává masírovat prog-rockovými postupy právě à la King Crimson. Vše stále ryze instrumentálně, nenecháváme se rozptylovat textem či zpěvem jako takovým.

Třetí track desku posouvá do teplých krajin, kamsi na Blízký Východ. Tato cesta mi stále evokuje Ghost Reveries, ovšem tentokrát s příměsí kalifornských Tool – atmosféru jako by nasáli ze skladby Reflection z předposlední desky Lateralus. Pocit přecházení pouště se dostaví okamžitě. Čtvrtá skladba z počátku tvoří jakýsi předěl, který by mohl sloužit k uklidnění, nicméně ve třetině se skladba začne lámat a lámat a lámat… A jsme opět u King Crimson s tím, že závěr skladby je jako ukradený z úvodní Vicarious opět od Tool (album 10.000 Days).

S pátou skladbou (Blood Sky) přichází poprvé a víceméně naposledy zpěv, a sice dámský. Dostane se i na nějaké to kytarové sólo, aby hráči nezůstali pozadu, a jede se dál. Dvě další skladby si udržují auru tajemna a lehké melancholie. Na konci skladba graduje, rozhodně však nečekejme nějaký krutopřísný nářez. Poté se se skladbou Possession vracíme do klidných vod čistých kytar a decentních nálad, ve kterých zůstaneme až do konce alba – nejlépe by posloužilo přirovnání k Pink Floyd a zas a znovu Tool (Disposition – Lateralus).

Celkově na mne album působí jako soundtrack k velmi rozsáhlé hře RPG stylu. Nálady se mění stejně jako lokace, kterými procházíte – z lesa přes poušť do džungle a dál (Diablo II). Deska je velmi atmosférická, precizně zahraná, komplexní a velmi příjemně se poslouchá. Bohužel, oproti jasně slyšitelným vzorům hraje stále „jen“ druhou ligu. Díky absenci zpěvu pak skladby neobstojí jako samostatná díla, ale spíše časem zapadnou jako hudba do pozadí, hudební kulisa. Což je škoda, že protože potenciál tu je veliký…