Darkest Hour - The Human Romance

Vypadá to, že Darkest Hour jsou zpátky! Po předchozí Eternal Return, která vznikala za podmínek, jež prověřily vnitřní sílu kapely, je tu nový počin The Human Romance. Jak se říká: „To, co tě nezabije, tě posílí!“ Tohle pořekadlo vzalo v případě Darkest Hour za své a já jsem strašně rád, že tahle parta není ještě odepsaná, ale připravená dál drtit světová podia a naše ušní bubínky.

Na téhle desce se DH podařilo spojit ducha starých nahrávek a melodiku Deliver Us s novými esencemi, které tam vnesl Michael Carrigan. Pořád to jsou ti samí Darkest Hour, jak je známe. Skladatelské postupy Mika Schleibauma poznáte na sto honů. Ta melodika, známé tóny a syrovost riffů… I když tenhle chlápek hraje, dle mého, v kapele druhé housle, je možná právě on tím, bez koho už by to nebyli Darkest Hour. Ano, tím „hlavním kytaristou“ je tam Michael. To on práská jedno sólo za druhým, on je i nejspíš zodpovědný za ty kytarové onanie, nad kterými bude většina z vás slintat, ale bez Mika by to byl jen další skvělý kytarista, kterých je na světě tři břicha.

Přesto, jak už jsem psal, právě on nastartoval novou dráhu kapely a teprve na téhle nahrávce pořádně ukázal rohy. Je jasné, že druhý Kris Norris prostě neexistuje. Jsem rád, že si to Michael uvědomil a nesnaží se ho kopírovat. Místo toho vnesl do hudby DH svůj vlastní rukopis. prostě poznáte, že něco je přece jen trochu jinak. To něco je dost neotřelé, do hudby DH padnoucí a navíc se to moc dobře poslouchá. Eternal Return je album nabité melodiemi a přesto nepostrádá tvrdost. Brutálnější rychlejší písně se střídají s pomalejšími! rozvážnějšími, spletitými a přitom tolik „darkestauráckými“ skladbami. Ano, DH zvolnili. Už to není taková mlátička jako dřív, Ryana už asi bolí ruce a nohy nebo už se prostě jen vybouřil a zjistil, že rytmus uta uta uta donekonečna hrát nemůže. Tohle byl pro mě vždycky hodně kvalitní bubeník. Na nové desce tenhle statut jen potvrzuje. Nápaditost jde ruku v ruce s řezničinou. Tam kde tempo poleví, přichází prostor pro nápady a těch je na The Human Romance opravdu víc než dost.

Pro mě tahle kapela vždycky něco znamenala. Texty a způsob, jakým funguje, ji řadí někam výš než jen mezi „hvězdy rockového nebe“. Jsem rád, že tápání a bezduchá tvrdost, která je zaznamenaná na předchozí nahrávce, byla jen jednou nelehkou a doufám, že i uzavřenou kapitolou v životě Darkest Hour. Ti jsou zpátky a plni života. Začíná nová éra…