Clan Of Xymox - Darkest Hour

Ronny Moorings vydal nové album! Přesně touto větou bohužel případné nadšení z Darkest Hour končí. Tvorba hudebníků nezávislé scény vydávajících desky víc než jednu dekádu je zajímavý fenomén: Většinu trumfů ze sebe tvůrce obvykle už vydal, mladá progresivní scéna je taky dávno jinde, takže v podstatě zbývají dvě možnosti: Buď začít koketovat s mainstreamem, nebo přistoupit k nekonečným variacím na vlastní, již předvedená témata. Mainstreamové období si Xymox vyzkoušel na přelomu 80. a 90. let, a tak zhruba počínaje albem Farewell (2003) tady máme Clan Of Xymox pokaždé trochu jinak, a přesto pořád stejně. Nabízí se paralela k našim Sunshine, s nimiž toho mají COX společného víc, než by se na první pohled zdálo (oba projekty nakonec začínaly jako de facto neznámé kapely z kontinentální Evropy pokoušející se o úspěch v zámoří). Kay a jeho parta má ovšem výhodu, že ještě nefunguje tak dlouho jako Ronny, a dosud se jim daří udržet laťku kvality dostatečně vysoko. Ronny je produktivní více než 25 let a vymýšlení nových variací starých témat je tak stále těžší a těžší. Trochu se to projevuje už i výběrem názvů desek, jako by chtěl Ronny pokaždé sám sebe trumfnout a přijít s něčím ještě temnějším a depresivnějším než minule: Notes from the Underground, Farewell, Darkest Hour... Jak asi nazve další desku? Při poslechu té aktuální mě napadá jedině Suicide - a raději nebudu rozpitvávat, jestli to chápat jako výzvu k rituální sebevraždě fanoušků Clan Of Xymox, nebo spíš jako narážku na uměleckou sebevraždu Ronnyho.

Je fakt, že pár skladeb, které nedělají autorovi ostudu, se na desce najde: Jde hlavně o rychlejší kousky, ať už kytarové - jako snad vůbec nejvýraznější připomínka éry u labelu 4AD Tears Ago - nebo elektronické - z těch hned napoprvé zaujme postpunková jízda Delete, kde navíc textař Ronny dokazuje, že pořád umí přijít s úderným (a zároveň náležitě depresivním) sloganem: I want to delete / The secrets I keep / I want to erase / All these things that I made. Podobnou schopnost zejména naživo vrátit davu v upířích kostýmech trochu života má jistě i následující My Chicane nebo She Did Not Answer s klasickými zvuky kláves, které mezitím díky Crystal Castles zase přišly do módy. Průser není ani titulní downtempo instrumentálka - byť nejde zrovna o prototyp skladby, podle níž by se mělo pojmenovat celé album, a více by jí slušela pozice intra. Album ale sráží pod průměr unylé skladby ve středním tempu bez výraznějšího nápadu: Dream Of Fools nebo Wake Up, My Darling působí jako vylouhovaný zbytek ze starších desek Clan Of Xymox a nezachrání to ani velmi jemné náznaky inspirace dubstepem v úvodních pasážích My Reality nebo In Your Arms Again (obě skladby se po chvíli rozvinou do klasického temného electra).

Darkest Hour je 13. řadovým albem (Clan Of) Xymox. V průměru tedy Ronny chrlí co dva roky nové CD, což je beze sporu úctyhodné tempo. Čekat převratnou nahrávku by nebylo namístě, i tak se ale nemůžu ubránit dojmu, že horší kolekce než Darkest Hour (jak příznačný název) dosud pod značkou Clan Of Xymox - ba ani Xymox - nevyšla.

PS: Zájemcům o první seznámení s tvorbou Clan Of Xymox, kteří se nechtějí vracet do příliš vzdálené minulosti, lze doporučit CD Breaking Point. Deska dává dobrou představu o současném zvuku kapely a je přístupná posluchačům různého zaměření - na své si přijde vyznavač temnějších nálad i ten, kdo jde spíš po hitech.