První hoře - Club Silencio

Nové album této svébytné party nijak výrazně neuhýbá ze směru, který byl určen posledním počinem Lamento. Opět se setkáváme s hudbou naléhavou, energickou a přitom i křehkou a především precizně zahranou. Zkrátka žádná napůl dotažená deska, což si dnes už tato kapela ani nemůže dovolit.

Na albu je celkem devět písní, které téměř všechny svižně ubíhají, a nenajdete snad jediné hluché místo. Kapela si vypracovala svůj celkem lehce rozpoznatelný styl, který mi od začátku evokuje mix především domácích legend Už jsme doma a Pražský výběr, s čímž nemám nejmenší problém, protože z jejich stylů První hoře vychází a ne v něm setrvává. Hudba má sílu, atmosféra a emoce v ní obsažené promlouvají zcela jasně, ale přitom ne nijak agresivně či vulgárně. Skladby jsou složité tak akorát, aby melodika s harmonií zaujala, ale přitom aby se v nich průměrně cvičený posluchač neztratil, vše je tedy v pořádku.

Co mi však na desce moc nesedí, jsou intra ke čtyřem dějstvím, do kterých je deska rozdělena. Jedná se o většinou elektronické zvukové koláže, které jako by vypadly z posledních desek King Crimson. Jenže u nestorů prog-rocku to funguje, tady jen tak napůl. Stejně tak mi dojem ruší použití angličtiny hned v první skladbě Diskokoule – První hoře nejsou Už jsme doma. Milan Urza, leader a mozek kapely, autor veškerých textů má výjimečný cit pro jazyk, ale ten mateřský mu sedí víc (což je přesný opak častých pódiových kolegů Dive).

O zvuk desky se postaral Ecson Waldes ve svém studiu Biotech, chyby tu tedy jako obvykle žádné nenajdeme, odtud jsem žádnou nevyrovnanou desku ještě neslyšel. Co se bookletu týče, ničím nevyniká, žádné extra nápady či grafiku nehledejte – čtyři strany textů, jedna společná kapelní fotka a standardní popisky alba. Tak nějak jsem čekal něco víc, ale přeci jen, jde především o hudbu na desce.

Nevím, čím to je, ale hudba První hoře mne oslovuje čím dál víc – z původní averze před cca šesti lety jsem se postupným vývojem dostal až do bodu, kdy si jejich hudbu pouštím dobrovolně a rád. Snad se na tom příští deskou nic nezmění…