Undying - The Whispered Lies of Angeles

This is real metalcore! Takhle nějak mohly tehdy vypadat přelepky na deskách Undying. Stěží jsem mohl tehdy věřit tomu, že tahle kýčovitá věta bude o pár let víc než pravdivá, zvlášť u této kapely. U kapely, jež byla naprosto zásadní pro metalcore a bez které by tenhle styl vypadal asi jinak. Na druhou stranu, moc kapel, které by takhle hrály neznám. Napadají mě snad jen Prayer For Cleansing, které už dnes tofužel najdete také v kolonce Rest in Peace!

Undying jsme měli možnost vidět několikrát i u nás. Jsem strašně rád, že jsem ani jednu tuhle příležitost nepropásl. Pamatuji si, jak předskakovali Walls of  Jericho na pražské Sedmičce. Pro mě to byl vrchol večera a WoJ pouze slabý a nudný odvar… The Whispered Lies of Angels je z té éry, kdy za mikrofonem ještě stál chlápek s hodně chraplavým hlasem. Později ho nahradila zpěvačka, která si s ním vůbec nezadala, naopak, řekl bych, že byla ještě o level nad ním, ale to asi vzhledem k jeho hlasu není až takový problém. Opravdu, zpěv je u Undying to nejslabší, ale upřímně. Zpěv u téhle kapely opravdu neřeším - proplouvá kolem mě téměř bez stříhnutí ucha. U Undying vnímám totiž ty na první poslech rozpoznatelné kytarové linky,  které jinde nenajdete. Snad jen u těch Prayer for Cleansing, ale to bude tím, že tyto dvě kapely byly propletené složením muzikantů.

A o co že tady tedy běží? O parádní, na pily hraný metalcore s velmi barvitým překrýváním dvou kytar. Pamatuji si, jak jsme si vždycky pouštěli jednotlivé riffy tak, že jsme pustili jen jeden reprák a pak zase ten druhý, abychom mohli odkrývat taje Jamese C. Changa a po večerech se je učili a plánovali si, jak uděláme cover. James C. Chang, to je ten japončík za kytarou, který má všechno na svědomí. On byl tím hlavním, co dělalo Undying takovými, jací byli - melodičtí, rychlí, moshoví, pilovití a na podiu vždy nespoutaní i při zachování vysoké technické úrovně vystoupení.

Na svém myspace profilu mají Undying jako žánr napsaný hardcore, metal, punk. Ano, metalová hudba v jejich případě byla nositelem myšlenek. Booklet je plný poměrně dlouhých textů, které nejsou napsané zrovna jednoduchým způsobem a nám neangličtinářům dávají docela zabrat. Angažovanost byla i součástí vystoupení Undying. Nebylo to takové to: „Další písnička se jmenuje blablabla…“ a mastíme. Z koncertu jste si mohli i něco odnést a to je to, co mi poslední dobou tak chybí. Undying jsou… ano, píši JSOU, protože v srdcích mnohých z nás nezemřeli… jednou z těch kapel, které můžete dávat za příklad. Jednou z kapel, která hrála muziku na opravdu vysoké úrovni a přitom pro ně byla hudba kultura a zábava a ne jen byznys. Když dnes vidím všechny ty patkaře v kostkovaných košilích a s kulichem na hlavě, s předpisově napnutou ručičkou svírajíc v druhé mikrofon, jimž v očíčkách svítí dolárky, je mi trochu smutno z toho, kam to ten metalcore dopracoval… Naštěstí jsou tady Undying a ty jsou prostě nesmrtelný, voe!