Tata Bojs - Ležatá Osmička

Naposledy jsem viděl koncert Tata Bojs vloni v létě na O2 festivalu. Svůj set zakončovali extatickou simbiózou Skovky a Born Slippy. Teprve teď se mi zdá, že chápu kam směrovali. Poslední deska Kluci kde ste?, byla víc lidovější a méně podivínská. Nyní jsou Tata Bojs opět více svoji než vaši a více elektroničtější - hlavně  tedy písně Papírovka, Opakování a Usínací z první poloviny alba. Přestože se opět tančí ve svižném tempu pod vlivem například Justice, není to signál k vypnutí mozku. Texty vás totiž nenechají. Přemýšlení je neustále stimulováno. „Na počátku bylo slovo a na konci světa bude to už celá věta.“

„Tak jako světlo se zhasíná i já bych si přál usínat.“

„Občas mám pocit, že nežiji tak úplně ve své režii

občas mám pocit, že se šinu 25 snímků za vteřinu.“

Mardošovy texty mají přesně tolik slabých míst kolik má osmička hran. Filmařská je melancholická píseň s typickým Tata Bojs zvukem podpořeným smyčci. Neuhlazená 2031 slouží jako protizávaží elektroniky, protože co by to bylo za osmičku, kdyby měla jen jedno bříško? Každá kapela, pokud hraje dostatečně dlouho, se jednou začne opakovat, či obohacena vracet k minulosti. Někteří fanoušci jásají, jiní společně s většinou hudebních publicistů chválou šetří. Vyčerpali se, sází na jistotu, vykrádají se. Těmito frázemi se recenze jen hemží. Na osmé desce je to ovšem nevyhnutelné. Tata Bojs si uvědomili, že přímo s tímto procesem bojovat nelze a tak zvolili sofistikovanější metodu. Udělali z opakování leitmotiv alba. Když to tam musí být, použijí opakování jako další nástroj uměleckého vyjádření. Achillova pata se stala štítem. Místo Jiřího Schmitzera je tu Vladimir 518, opět francouzština, Louis de Funes, samplování rozhovorů s novináři. Má tedy Ležatá Osmička vůbec nějakou hranu? Ano, klarinety v Pismenkové baví ze všech nejvíc asi kapelu samotnou a první singl Opakování je spíš manifest než píseň, ale přesto vyhlašuji po Futuretru a Nanoalbu Ležatou Osmičku třetím mistrovským dílem Tatáčů.