Glasvegas - Euphoric Heartbreak

Nebýt dramaticky se rozcházejících hodnocení druhé desky skotských Glasvegas (jak v našich, tak i světových médiích), asi bych se k albu EUPHORIC /// HEARTBREAK \ nikdy nedostal. Ovšem jakmile NME něčemu uštědří 9/10, zatímco novodobá modla Pitchfork sotva polovinu, jeden si řekne - to by mohlo být zajímavé album. A EUPHORIC /// HEARTBREAK opravdu je hodně specifická deska, jak hudebně, tak i textově.

Hudební složka notně čerpá z 80. let 20. století. No a co, řeknete si, to platí přibližně o 90 procentech dnešní produkce. Glasvegas jsou ale přece jen jiný případ: Modernějších vlivů tu najdete pomálu, a zvuk alba se tak hodně podobá třeba posledním dvěma albům Ultravox s Midge Urem nebo tvorbě U2 z období kolem alba The Joshua Tree. Oproti prvně jmenovaným je hudba na EUPHORIC /// HEARTBREAK \ méně hitová (ovšem neméně melodická - viz třeba instrumentální riffy v tracích Shine Like Stars nebo Euphoria, Take My Hand), ve srovnání s U2 zase méně těžkopádná, vzdušnější. Album každopádně pracuje s výrazovými prostředky, kterým jsme v éře Foo Fighters a Lady Gaga dávno odvykli, dnešní posluchač (včetně mě, který na takovéto muzice vyrůstal) musí desku několikrát protočit, než se vůbec na notu zvukových stěn euforických žalozpěvů naladí. Odměnou mu pak bude třeba zjištění, že shoegazing vlastně existoval už dávno předtím, než se tento pojem začal pro označení žánru používat (viz singl One Small Day od zmíněných Ultravox nebo třeba největší hit Killing Joke Love Like Blood).

Zatímco hudba zprvu působí odtažitě, texty zaujmou hned. EUPHORIC /// HEARTBREAK \ je vlastně konceptuální album o temných zákoutích životů a duší a jejich překonávání. Noční můry, ač samy z říše snů, dokážou působit skutečnou bolest a žal. A tak zatímco v prologu Pain Pain, Never Again frontman James Allan ujišťuje, že bolest je jen náš výmysl, a v singlovce Euphoria, Take My Hand dává žalu sbohem, hned v následující Lots Sometimes formou skoro lidové písně do zblbnutí vypočítává, jak moc se natrápil vzpomínkami na osobu kdysi blízkou. Ten, kdo má rád jednoznačná, černobílá sdělení, si tady na své moc nepřijde. Vrcholu dosáhne Allanův relativizmus v tracku I Feel Wrong (Homosexuality Pt.1), jakési postmoderní parafrázi I Feel Good Jamese Browna i It's A Sin Pet Shop Boys. Zajímavé konotace přináší též závěrečná skladba Change: Roger Waters o matce pouze zpíval, James Allan tu svou nechává v epilogu alba i promluvit.

Deska EUPHORIC /// HEARTBREAK \ sice nereflektuje aktuální hudební trendy (to ale nakonec The Wall ve své době taky ne!), přesto zasazuje estetiku poloviny 80. let do nezvyklého, postmoderního kontextu. Jestliže New Order měli na své první desce písničku o tom, jak je dobré oddávat se snění, protože to je jedna z mála věcí, které máš ve svých rukou, Glasvegas o 30 let později radí nepodělat se z vlastních nočních můr. To vše ve spojení s jedinečným projevem Jamese Allana (marně přemýšlím, který současný zpěvák se mu může co do naléhavosti vyrovnat), jehož osobitost podtrhuje vedle skotské angličtiny i nezvyklé frázování. Z hodnocení, jestli tohle všechno dohromady představuje dílo podobných kvalit a hodnot jako některé vynikající počiny zmíněné v předešlých řádcích, nebo prostě  "jen" velmi zdařilé koncepční album, se pokusím vylhat takto: Zní to jako plus minus z roku '85, tedy dávám 85 %.