Hurtsmile - Hurtsmile

Hurtsmile je parta rockerů z amerického Bostonu. Každý z nich již má nějakou muzikantskou dráhu za sebou a nyní se sešli k novému projektu, jenž dostal název Hurtsmile a stejně tak pojmenovali svoje první album. Nejznámějším členem sestavy je pravděpodobně Gary Cherone, který mimo jiné v rozmezích let 1996 – 1999 spolupracoval s legendárními Van Halen. Album vyšlo začátkem tohoto roku a málem by mi uteklo, jelikož se do prodeje dostalo bez větších propagačních manévrů. Naštěstí se tomu tak nestalo a já mohu novinku na následujícíh řádcích rozebrat.

Do děje nás uvádí svižná Just War Theory. Právě tato skladba mě přiměla k bližšímu ohledání alba díky své zvláštnosti způsobené místy až punkovým „drajvem“, od kterého jsem si sliboval více podobných žánrových kliček v jinak typicky hard rockovém zvuku. Žel, zklamání přišlo již s další Stillborn, jež byla uvězněna do všemožných klišé, což by ještě tak nevadilo, kdyby se tomu nedělo u převážné většiny songů z nahrávky. Jistě, i v rámci mantinelů daného hudebního směru se dá vystavět velmi kvalitní album, ale hudbě je třeba vtisknout jasnou ideu, v jejímž směru se vše bude odehrávat a pomocí které posluchač k dílu pronikne. A toho se mi na Hurtsmile nedostalo. Deska neví, jestli vsadit spíše na hitovost skladeb, či energickou hudbu, popřípadě na instrumentální vyhrávky, a tak to vše smíchá dohromady, naneštěstí, ve velmi okleštěné podobě. Dalším problémem je neustálé opakování (ne)vlastních postupů, takže jednotlivé kompozice ve výsledku zní velmi podobně, až snad splývají do jednoho nevýrazného celku. Nejlepší výkon z kapely podává právě zpěvák Gary Cherone, na jehož invenci je celá nahrávka postavena a jehož vokální party mohou snad jediné nějak překvapit. Ale co naplat, když za ním hraje hudba bez nápadu, která je občas podpořena pěkným (ale neosobitým) sólem.

O to víc, když vás z této agonie v šedi průměru vytrhnou nakonec dvě dosti povedené skladby. A to jednak Just War Reprise, která je prosáklá reggae pohodou, ale také folkově vypravěčská The Murder Of Daniel Faulkner (4699). Zde se dostavily na začátku zmiňované žánrové experimenty, jenž byly díky zkušenostem muzikantů velmi dobře zkroceny, aby přirozeně zapadly do zvuky desky. Dále si pochvalu zaslouží výborný, kristalicky čistý zvuk. Do značné míry také lze říci, že album obsahuje všechny podstatné základy (ale opravdu jen základy) hard rockové muziky.

Prvotina Hurtsmile dýchá dojmem nenaplněných ambicí. Možná právě proto mi přišlo velmi těžké ji nějak uchopit, vžít se do hudby a po dobu stopáže se jí nechat unášet. Pár světlých okamžiků nic nezachrání, akorát přídává desce poslední a pravděpodobně nejvýznačnější symbol, kterým je nevyrovnanost. Jestliže si chcete jen poslechnou od podlahy dělaný hard rock, od kterého nebudete skutečně nic víc čekat a ke kterému navíc dostanete bonus v podobě několika ozvláštnění, neváhejte s koupí, v opačném případě se Hurtsmile vyhněte.