John Grant - Queen of Denmark

Občas se mi stane, že trestuhodně přehlédnu výborné album, a tudíž mi unikne při nějakém souhrném hodonocení jisté časové etapy. Tak se to také přihodilo při bilancování roku minulého, kdy se ke mne dostala právě deska Johna Granta s jistým opožděním a já ji tedy neuvedl jako nejlepší počin loňského roku. Musím určitě zmínit, že bych jí tento titul nepřisoudil sám, ale mnozí zámořští kritici volili stejně.

Vybízí se otázka, kdo vlastně je ten John Grant. Jedná se o bývalého frontmana dnes již neexistující skupiny The Czars, která se během svého působení setkávala víceméně s neúspěchem. Sám Grant pomalu upadal do drogové a alkoholové závislosti, k čemuž se přidalo také těžké vyrovnávání s vlastní homosexuální orientací. A právě všechny tyto šrámy duše a jejich postupné překonávání John Grant promítl do Queen of Denmark. A jelikož se jedná právě o desku sebereflexivní, byl trochu delší úvod nezbytným.

A jak Queen of Denmark vlastně zní? Jedná se o zajímavou kombinaci alternativního (indie) rocku s nádechem klasického písničkářství. Grant se projevil jako mistr intimních aranží, založených na sólovém piánu, či akustické kytaře a jeho bohatém baritonu, doplněné dalšími nástroji nebo zvuky jako třeba mořské vlny (Where Dreams Go To Die). Právě tento aspekt dodává albu silnou atmosféru, do které se může posluchač zcela ponořit a která drží dílo pohromadě jako kompaktní celek. Dále mozaiku každé ze skladeb dávají dohromady vkusně užité syntetizátory a spousta instrumentálních motivů, které přímo vybízejí k soustředěnému poslechu a jejich postupnému objevování, takže hudební zážitek se vám nestane nudným ani na okamžik. Silně se také projevuje Grantova schopnost skládat výrazné, ale zároveň nepodlézavé, melodie skladeb právě v duchu amerického písničkářství. Songy z desky jsou díky této vlastnosti autora dostatečně silné i jako jednotlivé singly a každá z nich se tak snadno dostane do posluchačova povědomí.

Důležitou součástí děl tohoto ražení jsou i texty. A ty se povedly rovněž výtečně. Většinu z nich asi nelze plně pochopit na poprvé, jelikož mají více rovin, ale právě to se skvěle hodí k celkovému obrazu desky. Textová stránka navíc přesně ladí se zvukovou, tudíž pomalé, intimní skladby mají také intimní text a naopak, ironizující kousky působí odlehčeným dojmem (Silver Platter Club). Navíc vokální projev Granta je dokonale přesvědčivý, tudíž nemáte pocit nějaké neupřímnosti, či pokrytectví ze strany autora a hudbu si lze vychutnat opravdu naplno.

Queen of Denmark nedefinuje nový styl, ale pouze kombinuje elemty již existujících žánrů a prostor, který si takto deska vymezila, poté vyplňuje do posledního místa skvělou hudbou. Grant propracoval všechny aspekty a roviny alba a přesto mu neubral ani kousek autentičnosti a ponechal v desce obraz své zcela obnažené duše. Celkově si troufám říct, že se mi s Queen of Denmark dostalo do rukou mistrovské dílo, k němuž se budu s radostí a často vracet.