Stratovarius - Elysium

Jsou tomu již dva roky, co se finská power/speed metalová legenda Stratovarius vrátila po čtyřleté odmlce se svým albem Polaris. Nyní přichází s celkem 13. studiovým počinem, jenž dostal jméno Elysium (dle antické mytologie je Elysium část podsvětí, do které se odebíraly na poslední odpočinek duše hrdinů a jiných čestných lidí). Zatímco u Polaris jsem předvídal comeback bez větších změn ve zvuku a se zachováním tradičních postupů při skládání materiálu (což se ostatně skutečně stalo), u Elysium jsem o to víc čekal určitý posun ve vývoji kapely tak, aby se vyhnula seberecyklaci. Možná právě díky očekáváním jsem přistupoval k nahrávce s nedůvěrou a obavami, že tolik potřebná invence skutečně pochybí. Zda-li se tak skutečně stalo, se nyní pokusím rozebrat.

Nemusíte poslouchat ani nijak důkladně, aby se na hladinu vynořila první změna. Skladby již nejsou vystavěny na silné melodii, kolem které by se kupila zbylá kompozice. Nyní je situace přesně opačná. Struktura písní dostává daleko větší prostor a melodie z ní vychází spíše jako určité vyvrcholení, čehož je důkazem například titulní skladba Elysium nebo Infernal Maze. Tímto se songům dostalo osobitější atmosféry a celkově má album spíše progresivní nádech a potvrzuje, že speedové honičky jsou skutečně hlubokou minulostí. Velká míra propracovanosti jednotlivých skladeb se dá jistě považovat za jeden z hlavních jmenovatelů desky a to ať již mluvíme o vlastním materiálu desky, či její produkci, která přinesla čistý „Strato-sound“. Ale aby bylo jasno, pořád jsou to Stratovarius se svým typicky silným tahem na branku, což dokazuje třeba singlová Darkest Hour a také za ní následující Under Flaming Skies. Stejné také zůstaly nadýchané klávesové nástupy do refrénu, které zachovávají jistou pompéznost, jež k melodiím Stratovarius vždy patřila. U kytarových partů velké změny taktéž nečekejte, ale přeci si myslím, že se Matias Kupiainen začíná odprošťovat od svého slovutného předchůce Tima Tolkkiho. Příkladem nechť jsou občasné těžší a temnější riffy, jenž bychom u této kapely nečekali. Bohužel, těchto momentů není moc a vynoří se až při pozornějším poslechu. Ve vokálním projevu Tima Kotipelto nenastala absolutně žádná proměna a vše zůstává při starém. Je jen otázka, jak dlouho ještě vydrží zpívat takto vysoké tóny, když na koncertech již jisté problémy má.

Stratovarius jsou kapelou, jež má své nejplodnější období za sebou. Žánr se jim už jednou překlenout podařilo a mám pocit, že jejich fanoušci ani nečekají revoluční změny na každé další nové desce. I tak jsem velmi rád, že se stejně jako loni další ikona tohoto hudebního směru, Helloween, snaží aspoň trošku výřit vody dnes už pomalu zatuchávajícího power metalu. Jak by řekl klasik, je to takový „mírný pokrok v mezích zákona.“ Výše popsané novinky ve zvuku Stratovarius se již trochu ukazovaly na Polaris a na Elysium je kapela dále rozvíjela a na následujících albech tomu bude stejně tak. Myslím, že postupná obměna repertoáru je pro skupinu velmi dobře zvolenou cestou, jelikož tato vlastnost společně s uchováním schopnosti stále skládat kvalitní a silný materiál (především tedy melodie), vám zaručuje, že poslechem těchto Finů rozhodně neprohloupíte.

Co tedy se zvářečným hodnocením? I přes všechna pozitiva jako je třeba propracovanost, mírná inovace a celkem kvalitní materiál (hlavně při srovnání s konkurencí) si troufám tvrdit, že album při souboji s časem neobstojí. Stane se pouze další řadovou studiovkou a sic je kvalitnější než Polaris, v budoucnu nad ním čnít nebude. Stratovarius tedy prozatím zůstanou spojování především s jinými deskami. Nicméně, ve svém žánru stále kapela i toto dílo patří ke špičce.