AS I LAY DYING - The Powerless Rise

Vysoká technická vyspělost, chytlavé melodie, agresivita a energie cákající po hektolitrech hlavně při živých vystoupeních. To vše jsou  As I Lay Dying, které dnes můžeme bez ostychu řadit mezi špičku ve svém žánru. A Jaká že je tedy jejich poslední deska, nesoucí název „The Powerless Rise“ ?

Myslel jsem, že po desce „An Ocean Between Us“ už „Esové“ ničím nepřekvapí. Mýlil jsem se a jsem rád, že jem se mýlil, sakra rád! První, co mi při poslechu problesklo hlavou bylo, že páni kytaristé musí mít asi pořádně dlouhé a objemné rukávy, ze kterých sypou nápady. Je spousta kapel, které mají velice zručné kytaristy, ale krom zamotaných prstů a leštění si vlastního ega vás jejich riffy a sóla ničím nenadchnou. As I Lay Dying umějí motat prsty a plést vánočky opravdu bravurně a bleskově rychle, ale také umějí vtisknout riffům melodiku a chytlavost. Totiž, teprve, když vezmete do ruky kytaru a zkusíte si od nich něco zahrát zjistíte, jaká je to dřina, a že i zdánlivě jednoduchý motiv je vlastně pěkná makačka, při které si zlámete prsty.

Na nové desce dostaly větší prostor i méně melodické, řekněme chaotičtější písně. Těch bylo na předešlých deskách poskrovnu. Na „The Powerless Rise“ jsou zastoupeny ve větší míře a s těmi melodičtějšími se střídají téměř s pravidelností. Kdo ví, třeba se do budoucna As I Lay Dying chtějí posouvat spíše tímto směrem a nebo prostě jen zkoušejí, co posluchač snese. Musím uznat, že právě tyhle skladby velice osvěžují živá vystoupení a jejich kvality naplno doceníte právě při nich.

Ale abych jen nechválil. Přes všechna pozitiva a výše zmíněnou nápaditost vás umrtví nekonečné zpěvné refrény. Ne, že by se mi hlas baskytaristy Joshe nelíbil, dokonce ho mnohdy vyhledávám, ale myslím si, že AILD mají navíc, než na pouhé omílání postupu sloka - refrén - sloka - refrén - sólo - refrén. Nepomohou ani moshe, které mají fanoušci tak rádi a AILD jak je vidět, taky. Veškerý um a snažení kytaristů tak přicházejí malinko vniveč a je to veliká, opravdu veliká škoda.

Ani s obalem si kapela moc nevyhrála. CD je sice vloženo do digipack obalu, ale to je asi tak všechno. Zbytek je bezduchá, zalebkovaná červená nuda, která vaší sbírku nevylepší a určitě v ní najdete jiné skvosty, na které nedáte dopustit.

Zapomněl jsem zmínit jedno jméno. Jordan Mancino. Ano, to je ten démon, co sedí za bicími. On je tím hlavním motorem, který muziku As I Lay Dying žene dopředu a smetává nejen přední řady. Měl jsem tu čest vidět tohohle ďábla živě a jestli má přesnost, brutalita a agrese jméno, tak je to právě Jordan Mancino.

Pro fanoušky AILD je tahle deska povinnost, pro ostatní může být příjemným oživením a inspirací a nebo jen  šancí se vybít, a to není zrovna málo.