The Tea Party - Seven Circles

Když jsem dostal tuto desku v obchodě do rukou, nebyli pro mě The Tea Party zcela neznámou kapelou. Nějaké povědomí jsem o nich již měl z dob minulých, ale doposud mi nebylo dáné té cti slyšet celou jejich desku, což mě společně s faktem, že skupina vydala album v Evropě pod záštitou vydavetelství InsideOut Music, jehož schovanci mě zklamou jen málokdy, nakonec přesvědčilo ke koupi Seven Circles. Na začátek by se nejspíše slušelo stručné představení kapely, jelikož pro mnohé bude neznámou veličinu. The Tea Party byli kandskou kapelou, která působila v rozmezí let 1990 až 2005 a za tu dobu stihla vydat sedm studiových desek, z nichž Seven Circles byla tou posední (vyšla roku 2005). Definovat styl kapely jednoznačně nejde, proto bych rád zůstal pouze u pojmu rock, v němž se mísí elementy z celé škály jeho pestrosti. Tolik slov úvodem a pojďme se podívat na zoubek vlastní desce.

Jak jsem již řekl, tvorba kapel ze stáje InsideOut zpravidla platí za nadstandardní v rámci soudobého rocku a toto tvrzení The Tea Party ve mně jen utvrdili. Jako fanouška staré školy rockové hudby mě hned na první poslech potěšilo, že hudba, kterou kapela tvoří, je dělána pěkně od podlahy, kytarou nejsou šizeny , bicí jedou naplno a zpěvák vyjádří vše potřebné čistými vokály, bez nutnosti řevu, křiku a skřeku (samozřejmě i ty můžou být více než dobré, když se dělají dobře). Na The Tea Party je mi také sympatické, že kapela nemá potřebu zapatlávat přemírou nic neříkající atmosféry, či zběsilými instrumentálními vyhrávkami impotenci v tvorbě výrazných motivů pro jednotlivé skladby. Skutečně, na albu skýtá každá skladba vlastní myšlenku, vlastní nápad, v každé se dá najít nějaká výrazná melodie. Žádnou zbytečnou vatu skutečně nečekejte. Když už jsem se zmínil o melodii, je nutno dodat, že harmonie funguje taky na výbornou. Jednotlivé nástroje ladí a zapadají skvěle dohromady, takže na mě zvuk působil jako tvrdý monolit, jenž se jen stěží dá rozdrolit na kousky. Zkrátka je to poctivě udělaná muzika od začátku do konec, ale i přesto se musím zeptat, zda-li to stačí.

Myslím, že na dostižení soudobé konkurence to zcela jistě postačuje, ale aby se kapela The Tea Party zapsala výrazněji do toku hudebních dějin by bylo potřeba přeci jenom postoupit o pár stupínků výše. Narážím na pochybnosti stran toho, zda-li si Seven Circles ještě někdo, někde koupí, či poslechne třeba za deset let. Sám si toto album do přehrávače vložím jen ve chvílích, kdy budu pátrat ve své sbírce po nečem, co neposlouchám zrovna každý den, co si pustím jen tak pro radost z hudby. Ale v čem tkví zakopaný pes této skutečnosti? Řekl bych pravděpodobně v tom, že Seven Circles jsou sic, jak již jsem řekl, poctivě udělanou hudbou, ale ničím nevybočují z řady, nevytváří nové hudební cesty, nové, dosud neobjevené, hodnoty, nemají elementy, které by album udělalo výraznějším a které by mi zajistily jistý emocionální zážítek, na nějž bych se mohl při poslechu této desky těšit.

Dospěl jsem pomalu ke konci této recenze a možná jsem v mnohých navodil rozporuplné pocity, zda-li ti The Tea Party za poslech stojí. Na tuto otázku odpovídám zcela kladně. Určitě ano, pokud chcete slyšet kvalitní hudbu, která nespadá do main-stremu, budou Seven Circles tou pravou volbou. A jestliže jsem zmínil jisté nedostatky, tak musím podtknout, že je jen málo kapel, které je nemají. Tímto bych hodnocení uzavřel a obodoval album jako nadprůměr.