NEAERA - Forging the Eclipse

Velikým potěšením je pro mě nové album Neaery. Ukázky na všemožných profilech avizovaly, že by se něco mohlo změnit a ano... NĚCO se změnilo! Předešlé dva tituly něměckých drtičů mrtvého kovu mě nechávaly chladným. Nebavilo mě poslouchat, jak se Neaera trápí a vykrádá sama sebe. A to dokonce i v rámci jednoho alba. Ale co si budeme povídat. Každá kapela, která nějaký ten pátek funguje a má nějakou tu desku na kontě se občas zastaví a motá se na jednom bodě, než zase nabere druhý dech. A nebo se odebere do kytek...

Neaera se ale naštěstí ještě kousat hlínu nechystá a já s deskou „Forging the Eclipse“ cítím znovuzrození. Tatam je tápání a vyplňování prostoru nudou. To, co se přes vás přežene jako vichřice poté, co si tuto ČERNOU placku (černou píši velkými písmeny proto, že cédéčko má černou barvu i zespodu a je to opravdu skvost!!!) pustíte, je spousta energie a výborné melodiky, která na oněch dvou předchůdcích chyběla. Nejlepší na tom je, že nejde o žádné vykrádání.a přitom ani o žádné zběsilé experimenty. Malinko je cítit, že produkce se ujal Alex - kytarista ze spřízněných Heaven Shall Burn. Možné ale také je, že kdybych si to nepřečetl v bookletu, třeba by mě to ani nenapadlo.

Jak už jsem zmínil, nejsilnější na tomto albu jsou melodie. Ty jsou samozřejmě zahrány většinou ve včelínech. Skoro nenajdete písničku, která by se vám nelíbila. V každé skladbě je něco a téměř každá by mohla být hitem. Teď nemyslím, že by snad měly songy Neaery okupovat přední příčky mainstreamových hitparád. Tuhle kapelu vám asi jen tak v rádiu nezahrají. Ale pokud sjíždíte, stejně jako já, kapely jako jsou Heaven Shall Burn, Fall of a Season nebo třeba Amon Amarth víte, o čem mluvím.

O samotném cédečku jsem se už zmínil. To je zasazeno do parádního digipack obalu, který je vyhotoven jen v černé a bílé barvě na takovém tom hrubém papíře. Prostě žádná „šampoňárna“, ale decentní a do detailu vymakaná práce. Tady je vidět, že i s málem se dá udělat hodně parády a mnohdy udělají dvě barvy více, než křiklavé barvy lebek, červů a vyhřezlých vnitřností, které na vás dnes koukají ze spousty desek a motivů triček. Vše je doplněno texty, které jsou o něčem, nikoli o ničem. A to je to, co mě k Neaeře přitahuje ještě víc. Prostě, když metal, tak metal, ale ne bezduchý... Toho jsou okolo tuny!