My Chemical Romance - Danger Days: The True Lives of the Fabulous Killjoys

My Chemical Romance není třeba fanoušku rockové hudby moc představovat. Léta byli považováni za hlavní představitele před pár lety populárního hudebního stylu emo. Bylo tomu především kvůli jejich poslední desce The Black Parade. Nikdy jsem nepochopil proč. Smrt tam byla, ale tak nějak jinak. Zatímco ostatní interpreti ve své hudbě upřímně sdělovali své emoce, My Chemical Romance vytvořili obrovský konceptuální projekt, který se témat ema dotýká, ale ne v rámci tohoto stylu.

Stejně tak naložili i svým novým albem. Gerard Way, se nechal slyšet, že Danger Days: The True Lives of the Fabulous Killjoys není konceptuální deskou. Má pravdu, avšak patrně jinak než to myslel, protože je to mnohem více. Zatímco o The Black Parade se dá hovořit jako o konceptuální desce, Danger Days jsou umělecký projekt, který dalece překračuje hudbu. Až tak moc, že jsem na pochybách s tím, že natočit album bylo pro tento projekt nejlepší.

Jak to tak u vysoce stylizovaných koncepčních alb bývá, nejsou zcela od cesty diskuze, zda to myslí upřímně, jak by si na billboard napsal klasik. A když vezmeme v potaz předcházející úvahu, o spektakulárnosti tohoto projektu, celá diskuze se zesílí.

My Chemical Romance se před delší dobou nechali slyšet, že jejich nová deska bude přímočařejší a hudebně bude odkazovat na proto-punk. Předzvěstí jejich proměny byla úvodní skladba – punková předělávka písně Boba Dylana Desolation Row – ke komiksovému filmu Strážci.

Jenže všechno dopadlo jinak. Cílenější citaci proto-punku lze na desce slyšet pouze v závěrečné písni, v podstatě bonusové skladbě, Vampire Money. S punkovým zvukem se zde pracuje v mnohem větším rozsahu než čistě s proto-punkem. Za encyklopedický vývoj zvuku punk-rocku se dá považovat instrumentální nástup ke skladbě Bulletproof Heart.

Celá hudební složka projekt vyplňuje přinejlepším z poloviny. Celá kapelní stylizace k Danger Days nejen, že hudbu doplňuje, v podstatě ji překračuje. Koncepce projektu, kde archetyp „pár správných chlapů“ v budoucnosti bojuje proti zlotřilému establishmentu, tentokráte aktuálně zaměřeno proti korporacím, je rozpoznatelný především vizuální stránkou. Logicky mi z toho vyplývá kacířská otázka, zda mělo smysl onen velký projekt, prezentující se především vizuální stránkou uzavřít do pár videoklipů a nenatočit rovnou film.

Proti hudbě se však nedá říci křivého slova. Když osekáme Danger Days na hudbu, vyjde nám sbírka totálních vypalovaček, která jak už to tak bývá akcentuje především individualitu člověka a vybízí k jejímu střežení.

My Chemical Romance opět vystřihli strhující rock’n’rollovou jízdu, ale díky jejich vytváření monumentálních projektů, by čtyři z pěti fotbalových trenérů řeklo, že tam chybí „srdíčko“. Upřímnost, že pánové chtějí být komiksové postavy nikdo nezpochybňuje, ale že to, co chtějí touto deskou říct, je zcela upřímné, mě nepřesvědčili. Kdyby pánové byli v první řadě kapelou a ne aktuálním projektem, beze všeho bych je přidal do seznamu kapel, kterým bych nabídl orgány, kdy je někdo z nich potřeboval k transplantaci. I když, možná to srdce bych jim nabídl. To potřebují.