ALICE - Ústa hromů

Nebojím se přiznat, že český rock devadesátých let, přesněji jejich začátku, mi není cizí. Stejně tak řadím mezi své oblíbence zpěváka Dana Bártu. Oba tyto mně blízké prvky se spojily dohromady v podobě kapely ALICE. Ta vznikla v roce 1990 a už o rok později vydala svůj debut „Yeah!“. V roce 1992 pak spatřilo světlo světa jejich druhé album „Ústa hromů“, kterému bych chtěl věnovat následujích pár řádků.

Už první tóny skladby „Ráj se mnou nehledej“ předesílají, že kapela dělá rock pěkně od podlahy. Úderný riff, sloka, výrazný refrén a kytarové sólo. Všechny tyto aspekty zde najdete na první poslech.  Bárta využívá bez okolků svého hlasového rozsahu a společně s doprovodnými vokály přidává hudbě určitý odér bombastičnosti, spíše typický pro hard rock let osmdesátých. Možná trochu problematickou záležitost je příchod nejsilnější pasáže desky hned ze začátku. Konkrétně mám na mysli komorně laděnou vybrnkávčku „...a to tě trochu bolí“, jež vás obklopí hutnou, neklidnou atmosféru a pronikne trochu hlouběji než jen na povrch vaší mysli. Další výraznou skladbou je hned další v pořadí „Pomalá,“ která zaplouvá do vod alternativního rocku a pro mě osobně představuje vrchol celého alba. Tento povedený dvojblok skladeb doplňuje rychlá „Overdose II“, která nás pomalu vrátí do standartu nahrávky. Pokud bych měl vyzvednout ještě další zajímavý hudební motiv desky, zmínil bych písničku „Jsem ti v patách“, která disponuje chytlavým refrénem, což je u rocku tohoto ražení velmi zásadní element. Samozřejmě zbytek nahrávky určitě není špatný, je to naopak poctivě odehraná muzika, v níž si přijdete na své jak při poslechu instrumentální složky, tak vokálů.

Co mi ovšem vadí, je absence výraznější nápadů. Přesně řečeji, krom výše zmíněných skladeb, zde není nic, co by songy od sebe jasně odlišovalo. Kapela hraje sice dobře, ale celou dobu až nepříjemně stejně. Občas se ukáže moment, jež vás vytrhne z rutiny desky. Žel, kdyby bylo těchto momentů dvakrát více, byly by „Ústa hromů“ skvělým dílem, takto stojí ještě několik stupínků pod vrcholem. Také bych možná ocenil vetší harmonii Bártova hlasu se zbytek kapely. Prostor ve skladbách si často jaksi nepřirozeně rozdělují místo toho, aby si ho užívali společně.

ALICE mohla mít se svojí hudbou vysoké ambice nebýt pár nedostatků. Sympatické určitě je, že kapela zůstala v textech věrná svojí mateřštině. I přes těch několik kritických slov jsou „Ústa Hromů“ na naše poměry velmi kvalitním albem a troufám si říct, že konkurenci na české scéně dnešní doby by z velké části zcela převálcovala. Je tedy jen škoda, že dobré kapely jako ALICE jsou již minulostí.