VISION DIVINE - Stream of Consciousness

Vision Divine mi donedávna unikali, i přestože power metal patří mezi moje nejoblíbenější odrůdy metalu. Ze sestavy, která nahrála toto album, vyčnívalo akorát jméno kytaristy a zakládajícího člena Olafa Thorsena, jenž působil v kapele Labyrinth. Zemí původu skupiny je Itálie. Ve spojení právě s Itálií naskočí v souvisloti s metalovou hudbou většinou jméno Rhapsody. Ostatně právě tato škola power metalu se tady nejednou projeví.

Jedná se o album koncepční, tudíž budeme do děje uvedeni krátkým intrem. Hned poté přichází rovnou vrchol celého alba v podobě The Secret of Life. Skladba zaujme hned ze začátku ostrým riffem. Nechybí ani dobrý refrém, jenž k rychlému tempu skladby vyznívá uvolněně a pohodově. Ostatně podobný moment se v písničce ještě zopakuje. Skladba plynule přechází do následující stopy, kterou je sedmi minutová Colours of my World. Ta ještě stále patří k nadprůměru alba, u něhož se ovšem začne s postupem času projevovat sestupná tendence. Nemá moc smysl dále rozpitvávat skladby jednu po druhé. Vyskytuje se zde nešvar potkávající čím dál více power/speed metalových kapel. I když začínají docházet nápady, skupina se nevzdává rozsáhlé stopáže. Právě absence originálních a chytlavých motivů je utápěna v moři zběsilých melodií. Muzikanti dostávají potřebu hrát čím dál rychleji. Dochází k opakování zajímavých momentů, jako je pokus zpomalení a uvolnění rychlého tempa a vy dostáváte pocit, že kapela nemá, co říct.

Na druhou stranu je nutno přiznat, že jde o kvalitně odvedenou řemeslnou práci. Hudebníci zvládají své nástroje na výbornou, zvuk je vyladěn do křišťálové podoby. Najdeme zde samozřejmě zběsilé sóla, která začínají k hudbě tohoto typu neodmyslitelně patřit. Sem tam nějaká ta pomalá pasáž, aby se neřeklo, že je vše až moc prvoplánové (to se například skvěle povedlo ve skladbě The Fallen Feather). Zpěvák má na můj vkus nezajímavou barvu hlasu, což zase vyvažuje dobrou intonací, kterou se dostává občas do nebeských výšek, čímž jako by se snažil splnit další podmínku pro úspěch alba ve vodách tohoto happy metalu. Otázka je, zda-li vše toto stačí.

Album postrádá větší dávku energie, kterou lze čekat od speed metalu. Nenajdeme ani epičnost nebo chytlavost power metalu. Mimo jiné mě po několika posleších začaly štvát klávesové linky. Trochu více originality, nápaditosti, namísto šablonovitých postupů, by neuškodilo. Nebo aspoň zkrácení stopáže. Závěrem lze říct, že zde máme další případ, kdy forma zcela vítězí nad obsahem.