Linkin Park - A Thousand Suns

Přiznám se, že jsem nikdy nebyl nijak velkým příznivcem Linkinů. Vždy jsem se jim snažil vyhýbat, ale co mi to bylo platné, když mne pokaždé jeden z jejich hitů donutil si poslechnout celé album. V mém případě by tedy bylo velmi snadné si do nové desky kopnout, pošpinit všechno a všechny, co se na ní podíleli a s Linkin Park navždy skoncovat. Neudělám to, protože nemám důvod a nebylo by to zrovna dvakrát košér. Přitom stačí tak málo. Zapomenout na původní tvorbu a vzít v potaz, že se kapela chce posunout někam jinam a nepřešlapovat na místě. Zapřísáhlí nu-metalisté po prvním poslechu desku rychle odhodí do koše, zarytí fandové dají desce čas. A ten druhý přístup je v případě A Thousand Suns lepší.

Linkini přišli s úplně novým zvukem, který ani náhodou nepřipomíná to, co znáte třeba z Hybrid Theory nebo dokonce Minutes To Midnight. Výrazně ubylo kytar, do popředí se dostávají hrátky s elektronikou, bicí mašinky, Mikeův rap a výrazný Chesterův zpěv. Na nahrávkách mi zpěv vždycky připadal oproti živým vystoupením strašně nepřirozený a umělý. Na minulém albu byl dokonce i k nesnesení. Nyní jako by se vše obrátilo o 180°. A je to jen dobře. Chester zpívá jako o život a ukazuje polohy, které jsme od něj ještě nikdy neslyšeli. Mikeův rap tentokrát spíše ruší, Breda zase skoro podezříváte, že na desce vlastně vůbec nehraje. S novým soundem kapely je to prostě všechno padesát na padesát. Každý posluchač si musí projít tím, zda tento experiment přijme, či ne. Jako Radiohead mají své Kid A, Linkini mají A Thousand Suns. Je to sice odvážné srovnání a je tak trochu mimo, to uznávám, leč žádné jiné mne zrovna v tuto chvíli nenapadá. Na rozdíl od Radiohead se Linkini liší tím, že jejich nový počin nejspíš nepřinese nějaký zásadní hudební převrat. Možná právě proto vyvolává tak silné protichůdné reakce.

To, že se s Linkin Park něco děje pocítíte ihned v intru, které báječně navodí atmosféru a naváže na píseň Burning In The Skies. Tedy pardon, v intrech. Ano čtete správně – tato deska má dvě intra a rovnou pěkně za sebou. Divné, že? A takových ambietních kusů uslyšíte mnohem víc. Je sice hezké, že společně s písněmi tvoří jeden pěkný celek, ale mnohdy při poslechu velmi zdržují. Už vidím, jak dnešní mladý člověk ještě před tím, než nahraje album do svého kapesního přehrávače, odstraní právě všechny tyhle intra a spojováky. Najednou zjistí, že mu z celé desky zbylo pouze jen devět písniček a bude se cítit tak trošku podveden.

Nyní už ale k písním samotným. Mezi jednoznačně nejlepší kusy z celého alba patří singl Waiting For The End, který si dokonce skromně zařazuji mezi ty nejlepší písně, co kdy Linkini nahráli. Dále potom The Catalyst a Blackout jsou songy, které za to stojí. Oproti tomu jsou písně jako Wretches And Kings a Robot Boy jedna velká zívačka. To už jsme prostě někde slyšeli. Iridescent připomíná takový pokus o megahit, který nevyšel. To ale neznamená, že by to byl špatný kousek.

A Thousand Suns je pro kapelu zásadní deskou. Zatímco bylo předešlé album roztahanou směsicí, kde kapela nevěděla, kam se vlastně chce ubírat, toto nové přináší definitivní změnu. Není to nu-metal, hip-hop ani pop – zdá se, že si kapela buduje vlastní styl, na který ještě nejspíš nejsme dost připraveni. Mám pocit, že se ještě sami pánové hledají. Přesto mají velmi dobře našlápnuto. Příští deska to může změnit. Bude to definitivní "fuck off" všem, co čekají novou Meteoru. Já však říkám, že je to zatím nejzábavnější deska od Meteory a na svém názoru nehodlám nic měnit.