IRON MAIDEN - The Final Frontier

Již jednou jsem měla tu čest a mohla recenzovat album jedné snad z největších legend metalu vůbec, a to britským velikánům IRON MAIDEN. Málokterý fanoušek by nevěděl, s kým má tu čest a dovolila bych si takového člověka označit i za pomatence (samozřejmě by to musel být fanoušek metalu a ne nějaký novodobý šampónek). Upřímně se přiznám, že předchozí počin této kapely, „A Matter Of Life And Death“, jsem slyšela asi jen dvakrát v životě a nijak mě nenadchnul, takže nebudu nijak porovnávat předchozí alba s novinkou „The Final Frontier“, ale zaměřím se na strukturu písní jako takových.

Ještě před vydáním „Frontiera“, hovořil baskytarista kapely, Steve Harris, na jedné tiskovce, že se bude jednat o poslední album, které kapela vyprodukuje (možná to bylo i myšleno názvem desky). Naštěstí pánové dostali rozum a snad nijak nebudou brzdit plně rozjetý vlak IRON MAIDEN, ale stát se může cokoliv, kdo ví...

Jako to dělá každá kapela, i Iron Maiden vychvalovali novou desku do nebes a zvláště označili propojení první skladby „Satelite 15… The Final Frontier“ s intrem za velice zajímavý krok. Připadá vám zajímavé čekat téměř dvě minuty na skladbu s předehrou chaotického intra? Mě tedy ne. Říká se: „To nejhorší nakonec…“, ale případě IRON MAIDEN to platí úplně naopak – to nejhorší na začátek a to může už ve startu leckteré posluchače odradit. Nedá mi to neříct, ale připadá mi, že v pořadí druhá skladba „El Dorado“, si tak trochu „okopírovala“ v počáteční španělsky znějící riffy z „Wasted Years“ a po tomto si nejspíš propůjčila basové party z písně „All Nightmare Long“  od METALLICY,  a když jsem si tuto píseň pustila nahlas, otec si v kuchyni začal broukat píseň „Půlnoční Závodní Dráha“ od KATAPUTLU – jestlipak Říhovi zaplatili autorská práva:-)? Po „Mother Of Mercy“ mě zaujala teprve čtvrtá píseň „Coming Home“, která může textově připomínat něco málo z tvorby Brucovy sólové dráhy, přesto jejíž refrén patří k velmi dobře zapamatovatelným. Upřímně se přiznám, když „Frontier“ vyšel, tak jsem ho bezmyšlenkovitě šoupla do věže a pouštěla si ho při své každodenní práci, protože tak nejlépe poznáte, zda vás zaujme jednotlivý riff či melodie a tím pádem si ho budete broukat pořád dokola. Tak se stalo u „The Talisman“ či u vrcholné skladby „When The Wild Wind Blows“, kterou si dovolím označit pro mne za nejlepší z desky! Ze začátku jsem si jí pletla s „The Man Who Would Will Be King“, protože se mi ten název k ní hodil daleko více, ale budiž…

Jisté posuny v kariéře IRON MAIDEN lze zachytit velice jistě, například už jen v obalu alba na nás maskot Eddie kouká z jakési kosmické lodě, kdežto v minulosti coverů, skupina spíše volila místa, jako hřbitov nebo město po invazi. Všimnout si také můžeme, že pro tento příběh kapela zvolila především delší písně a nejsem si jistá, zda udělala dobře, protože ve všech případech to bude znít trochu lacině.