ESCAPE FROM SICKNESS - Wounds Become Scars

Kapely byste mohli roztřídit do několika sort. Ty, které nesnášíte. Ty, které se vám nelíbí, líbí, posloucháte/máte rádi, milujete je a nakonec na ty, ke kterým máte určitý osobní vztah. Švýcaři Escape From Sickness patří do té poslední škatulky.

Když jsme jim dělali koncert v Mariánkách, který  odehráli v rámci jejich mini evropského turné a oni pak u nás doma spali, měl jsem tu možnost a čest poznat tuhle kapelu malinko blíž. Píši kapelu, ale hodilo by se spíš napsat: těchto pět příjemných lidí.

Od téhle kapely, která svým vystoupením nasadila laťku strašně vysoko a donutila nás přemýšlet nad tím, jestli bysme s našimi kytarami neměli raději zatopit, by se měly všechny ty rádobyhustý spolky učit. Na jedné straně velice profesionální úroveň a na druhé straně maximálně lidský přístup. Myslím, že mi dají za pravdu všichni, kdo tenkrát ve středu 1. září v Morrisonu byli, že přátelskost a dobrá nálada z téhle kapely přímo vyzařovaly!

Když jsem si pak pouštěl cd „Wounds Become Scars“ nečekal jsem toho až tolik. Věděl jsem, do čeho jdu, něco jsem už měl naposlouchané z myspace a hlavně jsem viděl, co tahle parta dokáže předvést živě, ale netušil jsem, že při poslechu a pročítání textů budu muset téměř zatlačovat slzu v oku.

Escape From Sickness se totiž podařilo přenést onu přátelskost i do nahrávky. Asi si teď myslíte, že se jedná o nějakou ukňouranou popinu nebo emo kapelu. Tahle parta hraje středně tempý, valivý brutální nářez, který nenechá ani jednu vaší končetinu v klidu, ale ty texty, ty texty...

Celkový dojem ve mně umocnilo už intro, trefně nazvané „Vinylknistern vs. Pianospieler“. Opravdu se jedná o praskání desky a hru na piáno, které má tah na vaší citlivější strunu. Vzápětí je intro rozsekáno hradbou kytar a Donayovo řevem, který začne odříkávat slova: You go to church almost every week, but you never help the weak...“ A vy rázem víte, s kým máte tu čest. EFS jsou ze tří pětin křesťané. Vím, co si myslíte, také nejsem velkým příznivcem organizovaných náboženství, ale EFS umějí střílet i do vlastních řad. (více si přečtěte v rozhovoru s nimi)

Celá deska je prošpikována nápady, různými vyhrávkami, změnami temp a přesnými bicími. Donay si se svým vokálem hraje jako kočka s myší. Jeho projev je velmi barvitý a rozhodně nenudí, naopak, dráždí vaše smysly a přitahuje vaši pozornost. S frázováním si dal práci a výsledek stojí opravdu za to. Celek skvěle doplňuje basa, zvlášť v jednom mosh partu se blýskne velmi jednoduchým, ale neotřelým nápadem a mě vždycky při poslechu posadí na zadek.

Závěrečné dva songy „Blood In Our Hearts“ a hlavně „Until We Die“ bych asi normálně označil za klišé (mám na mysli text), ale jak už jsem psal, po tom, co jsem s EFS zažil, mi nezbývá než to klukům 100% věřit. Zvlášť u poslední písničky, jsem se musel opravdu snažit. Pevně jsem svíral kapesník v ruce a cítil se, jako by jsem se loučil s lidmi, se kterými žiji dvacet let a vím, že už je asi nikdy neuvidím... ale já doufám a věřím, že se zase brzy setkáme!!!