Anathema - We're Here Because We're Here

Dlouho jsem čekal na toto album a ještě o něco déle jsem si počkal na limitovanou sérii na dvojvinylu. A dopředu říkám, že se ono čekání vyplatilo. Poslední počin liverpoolské hvězdy nese název We’re Here Because We’re Here a je logickým pokračováním předchozí tvorby.

Celých sedm let trvalo, než světlo světa spatřila osmá řadová deska jedné z nejsvébytnějších britských kapel, jejíž název je přebrán ze stejnojmenného britského tradicionálu, který si zpívali i spojenci za první světové války. Po předchozí velmi úspěšné a ceněné řadové desce A Natural Disaster se kapela rozešla s vydavatelem a dlouho hledala, kdo by se ujal jejich nové nahrávky. Kapela na svém webu dala volně ke stažení tři nové skladby, aby alespoň trochu navnadila nedočkavé fanoušky. Roku 2008 se Anathema dala dohromady s Peaceville/Kscope a vydala desku Hindsight, která obsahovala přearanžované skladby z desek minulých (+ jednu novinku, aby se neřeklo, jak tomu tak bývá…). U labelu Kscope se zůstalo a poslední den letošního května vyšlo We’re Here Because We’re Here.

Hned od prvních vteřin desky víme, s kým že máme tu čest. Lehká vybrnkávaná kytara, gradující bicí a éterický zpěv, to vše utvářející onu melancholicky zasněnou atmosféru, kterou již dvacet let velmi přesvědčivě rodinný spolek Cavanaghů nenásilně vtiskává do hlav a především srdcí těch metalistů, kteří jsou ochotní slevit z čertovských póz, sundat koženou bundu a tričko s nečitelných nápisem a nechat se unášet na vlnách emocí. O nich totiž hudba této skupiny je. Nejčastěji je Anathema přirovnávána k Pink Floyd – stejně jako tato legendární kapela si dokáže pohrávat s pocity a naprosto banálními postupy navodit tu pravou atmosféru k zamyšlení, meditaci, introspekci. Anathema ušla dlouhou cestu od svých doom metalových začátků po boku s Paradise Lost a My Dying Bride, během které se vzdala prvoplánově tvrdých výrazových prostředků, ale naopak síla hudby o to víc vzrostla. Všechny skladby znějí velmi křehce a přitom se zařezávají až do srdce.

Deska obsahuje deset skladeb, které si jsou vesměs rovné, nicméně osobně bych vyzdvihl nejdelší skladbu na albu A Simple Mistake, která baví celých více jak osm minut a po celou dobu graduje až do finále, a po ní zajímavou Get Off, Get Out, která mi stylem lehce vybočuje jak z konceptu alba, tak z celé tvorby kapely – trochu navozuje dojem spolupráce s Queens Of The Stone Age, což vůbec nevadí, naopak jde o prvek osvěžující. Ve skladbě Angels Walk Among Us si mimochodem zahostoval finský zpěvák z kapely HIM Ville Valo.

Po sedmi letech se Anathema vrací s deskou plnou standardně silného materiálu, s deskou, která ničím moc nepřekvapí, ale rozhodně ani neurazí, prostě „jen“ připomene, že tu stále je a že se s ní má stále počítat.

P. S. Pro ty, kteří tomu nevěří: 23. listopadu Anathema vystoupí v Praze (a den před tím v Bratislavě – viz „koncerty“), tak se můžete přesvědčit na vlastní kůži.