Arcade Fire - The Suburbs

Arcade Fire nahráli nejlepší album tohoto roku. Já vím, že takto tvrzení se spíše hodí vznášet až po uplynutí roku, nebo je přinejmenším slušností je napsat na závěr recenze, ale v dobách internetové roztěkanosti tento článek pravděpodobně nedočtete a toto tvrzení mi přijde zásadní a tak je tady. Můžete přestat číst.

V současnosti sedmičlenné uskupení Arcade Fire svým třetím albem The Suburbs dokázali něco, díky čemu na týden ustaly vzlyky lidí, že současná hudba stojí není kvalitní. To se ostatně dá tvrdit i o jejich předcházejících deskách, ale jejich spektakulární soundtrack k letošnímu létu, je upozaďuje.

The Suburbs je návrat ke kořenům, který však není svázán s každoročním návratem k rodičům pod záminkou každoročního svátku, ve kterém se vrací děti na rodnou hroudu. Je mnohem zásadnějším. V podstatě existencionální pro celou střední třídu, kterou „suburbs“ – rozsáhlé předměstské části plné rodinných domků – jako symbol jejího bohatství představuje.

Motorem k této revizi a vzpomínání je krize. Určitě jste o ní slyšeli. Ta poslední. Ta, u které jste nepochopili její příčiny, ač se váš kamarád ze sebelepší ekonomky snažil vysvětlit, jak chtěl. V důsledcích je jí však připisováno zásadní ekonomické oslabení střední třídy. Arcade Fire se tedy na předměstí vracejí, ale aby pomohli se stěhováním rodičů z rodného domu, o který přišli díky této krizi.

Arcade Fire vzpomínají, revidují a hodnotí svou zkušenost předměstských dětí střední třídy. Stejně tak vyhlížejí budoucnost. Všechno toto zachycují na přes hodinu trvajícím popovém skvostu. Jejich sdělení však není štěpeno do jednotlivých písní. Svého génia toto album ukazuje především v celku. Mnoho kritiků o tomto albu tvrdilo, že určité hudební motivy či pronesené verše předznamenávají následující skladby. S tímto tvrzením zcela nesouhlasím. The Suburbs není lineárně pojatým albem. Arcade Fire se snaží převést své mohutné více rozměrné sdělení do hudby, jakožto lineárního média.

Občas se i o instrumentálním projevu Arcade Fire hovoří jako o barokně přezdobeném. Na tomto album především o skladbě Rococo. Pravdou je, že na „banální“ text, ve kterém „jedeme do centra promluvit s dnešními dětmi“, je neuvěřitelně spektakulární. Je to epická skladba k heroické výpravě. Avšak jít si promluvit s dnešními dětmi díky mezigeneračním komunikačním bariérám není jen tak. Vyžaduje to heroický epos.

Ovšem The Suburbs není nějakou intelektuální exhibicí. Ani jim o to nejde. Je to neskutečně autentické. Arcade Fire předkládají své srdce plné strachu a obav. Tvrzení o barokní zdobenosti nejsou na místě. Nejsou spektakulární díky vršení cetek na kostel. Všechno v jejich stavbě má přesné místo.

K podobným intelektuálským tvrzení, které jsem v této recenzi vystřihl, nevede přímočará cesta. Nejprve se vám budou prohánět mexické vlny husí kůže po těle, možná budete brečet (nebo to také samozřejmě odpískáte, že je to nuda, to už tak bývá), a pak s odstupem z vás stejně nevypadne nic jiného než absolutní adorace. Tak výborné album Arcade Fire natočili. Své nejlepší, letošní nejlepší a nebál bych se říci, že tuto dekádu The Suburbs málo co předstihne. Přinejmenším ne podle mě.