KURTIZÁNY Z 25. AVENUE - Teorie Morfické Rezonance

Když občas vidím, či slyším, co a kdo dostává prostor na české rockové scéně, tak je mi z toho trochu smutno. Nevím, jestli je to upadajícím vkusem českého posluchače, nebo nastala chyba v mém uchu. Zdá se mi, že prostě skoro nic, co by stálo za větší pozornost se u nás v rocku neobjevilo, a proto jsem velmi rád, když se můžu vrátit k léty prověřeným značkám, které svůj boj ještě nevzdaly a stále jsou tady, aby nám přinášely dávku kvalitní muziky. A právě za takovouto značku považuji KURTIZÁNY Z 25. AVENUE.

Kapela se vrátila po čtyři roky trvájící pauze a je vidět, že v hlavním skladateli, Tomáši Varteckém se nahromadilo dost inspirace, aby KURTIZÁNY mohli dát dohromady materiál na natočení kvalitního alba. „Teorie Morfické Rezonance“ bezesporu takovým albem je. Pilotní song „Ubiquity 5“ sice mohl naznačit jistý odklon od projevu na jaký jsme byli u skupiny v poslední době zvyklý, ale nakonec se tak úplně nestalo. „Ubiquity 5“ má určitě hitové ambice a její chytlavý refrén vám uvízne na notnou chvíli v hlavě, jak už se ostatně stalo dřívě s mnoha skladbami „kurtizán“. A však hned následující songy nám dokazují, že  hitovost nebyla vykoupena hutností a úderností zvuku a kapela vám servíruje rock dělaný hezky od podlahy. Nápady se tady nešetřilo, takže každá píseň by dokázala bez problému fungovat jako svébytný singl. Na stranu druhou, celé album pojí dohromady atmosféra  tajemna společná všem stopám. Právě tento mystický opar vznášejicí se nad „Teorií Morfické Rezonance“ mě nutil si ji pouštět znova a znova. Ovšem nebojte se, že by hudba samotná byla ponořena do atmosféry příliš hluboko, to učitě ne. Můžete si užívat jasné kytarové  linky, na nichž jako vždy zaujme hlavně skvělá hra Varteckého, který servíruje riffy se svým typickým feelingem. Vikingovi bicí úřadují také naplno, samozřejmě v rámci toho, aby nerušil hlavní linku skladby. Dva noví členové, Rupp (basa) a Kany (kytary), se do zvuku kapely také zapracovali bez, na výsledku znatelných, problémů.

Texty by se jako vždy jen s těží nechaly podrobit jednoznačné interpretaci, a to je na nich právě to krásné (i když např. „Strážná věž“ naráží svou kritikou docela přímo). Mozaika, poskládáná z jakýchsi samostatných výjevů, vám dává dostatek prostoru najít si v daném songu svoji vlastní hlavní myšlenku. Když už jsem u textů, určitě by stálo za zmínku, jak si s jejich přednesem, coby zpěvák, poradil Tomáš Vartecký (schválně se vyvaruji srovnání s bývalým zpěvákem Simonem). Vartecký sice nedisponuje kdoví jakým rozsahem, za to však ví přesně, kdy přitlačit na pilu, kdy naopak ubrat a zkrátka, jak pracovat s hlasem, aby text vyzněl přesně, jak chce on a některé skladby bych si asi jinak, než v jeho interpretaci nedokázal představit.

Možná se vám toto pojednání o posledním albu „kurtizán“ bude zdát až nekriticky příznivé, ale já si zase říkám, proč ne? Kapela se snaží posunout vpřed, má svůj vlastní originální projev, nechybí jim nápady a vše podtrhují muzikantským umem. Kolik ostatních uskupení naší současné scény má všechny tyto vlastnosti? Moc jich žel podle mého názoru není, a proto neváhám a „Teorii Morfické Rezonance“ hodnotím za čtyři hvězdy.