Metallica - St. Anger

Tak, jako je tomu u mnohých kapel, prožívala i Metallica těžké časy plné sporů mezi jednotlivými členy. Mohlo by se zdát, že tato složitá vývojová etapa začala, když v roce 2001 opustil skupinu baskytarista Jason Newsted. Ve skutečnosti se však všechny problémy kupily přinejmenším od roku 1986, kdy v při nehodě autobusu zemřel tehdejší basák Metalliky a neuvěřitelně talentovaný hudebník Cliff Burton. Metallica byla nucena do svých řad přijmout nového člena, který by se chopil basové kytary. Učinila tak a novým baskytaristou se stal Jason. Veškerá demokracie v kapele, byť už jí tehdy bylo málo, vzala za své. Texty i hudba – to vše bylo dílem Jamese s Larsem. Zbytek skupiny musel „držet hubu a krok“. Není tedy divu, že člověk natolik kreativní jako Jason své omezení na pouhého hráče nepodílejícího se na skládání jen těžko snášel a po letech, když už se všechny problémy spojené s nedostatkem tvůrčí svobody nedaly zvládat, se rozhodl odejít. Svým odchodem spustil řetězovou reakci podobnou lajně z domina, na jejímž konci stojí „St. Anger“ („Svatý Vztek“). První dominovou kostičkou, která neustála nátlak a převrhla se hned po Jasonově odchodu, byl frontman skupiny James Hetfield. Díky vzpouře v té době již ex-basáka si James začal uvědomovat své chyby a rozhodl se je napravit. Nastoupil na léčení ze svých závislostí (alkoholismus atd.). V průběhu těch několika měsíců nikdo neměl ani tušení, jestli kapela bude pokračovat ve své existenci. James se ale vrátil vyléčený a s bubeníkem Larsem Ulrichem, kytaristou Kirkem Hammettem a producentem a „provizorním“ baskytaristou Bobem Rockem společnými silami dali dohromady jedinečnou a neskutečně vzteklou desku. „St. Anger“ je mnohem víc o pocitech jedince než o problémech celosvětového rozměru, jak bývalo u Metalliky zvykem. V případě „Svatého Vzteku“ však přicházíme nejen o tu jistou hloubku v textech, na místo níž se nám dopřává hloubky jiného rázu, ale také o zdánlivě nepostradatelná kytarová sóla. Metallica tak dokázala, že není zapotřebí nápaditých a ohromujících kytarových vyhrávek, aby skladba byla dobrá a že i prostřednictvím jiných prvků se dá dosáhnout kvality a kouzla. Pravdou je, že mnohá kritika, fanoušci a po letech i Metallica sama je k albu pramálo shovívavá. Dnes se všichni tváří, jako by tato nahrávka nikdy nevznikla. Podle mě ale „St. Anger“ není chybou, naopak si zaslouží větší uznání a mnohem víc pozornosti. Je to deska, díky níž si člověk uvědomí spoustu věcí o sobě samém a o lidech kolem sebe. Paradoxem je, že nejagresivnější deska v historii velké metalové legendy byla nahrána bez sebemenší agrese. V době nahrávání bylo už vše urovnáno. Všichni se podíleli na celém procesu skládání hudby i psaní textů.všichni si mezi sebou už všechno vyříkali. Přesto, a nebo možná proto, je album tak očišťující. Jeho zvuk je syrový, nijak zvlášť neupravený, mnozí by jistě řekli „kravál“– ale album jako takové je čisté. Přes všechen „praskot“, kovový zvuk bicích podobný třískání pokliček a hrnců, přes zpěvákův „řev“ – přes to všechno je svým způsobem čisté, ale hlavně neretušované, na nic si nehraje. Při poslechu se neubráníte pocitu, že právě procházíte nějakou terapií a hledáte svou vlastní pravdu někde uvnitř, pod povrchem. Na tolik čistých emocí v rámci jednoho nosiče hned tak nenarazíte. Ačkoli, jak jsem již zmiňovala, texty, a vlastně i hudba, jsou soustřeďovány především na samostatného jedince, mnohdy upozorňují na problémy týkající se takřka celého lidstva. Mé tvrzení nejlépe podloží verše „We the people, Are we the people?“ („My, Lidé, Jsme Opravdu Lidé?“) z písně „Some Kind Of Monster“ („Nějaké Monstrum“). Otázka, zda-li „My lidé, jsme opravdu lidé“, jakoby shrnovala celou tvorbu Metalliky, která se opírá o nelidské problémy „lidské“ (proč v uvozovkách je snad pochopitelné) společnosti. Takzvaným „otvírákem“ desky – písní „Frantic“ („Blázen“), která se pravdu chová jako „Blázen“ – se před námi rozprostře celé kouzlo alba „St. Anger“. „Frantic“ nám svou hlavní myšlenkou „To, jak žiji, určí způsob mé smrti“ naznačuje, v jakém duchu se celá deska ponese. Navzdory tomu, že v pořadí první skladba na albu patří k nejdůležitějším okamžikům, z emocionálního hlediska je tou nejsilnější skladbou „The Unnamed Feeling“ („Nepojmenovaný Pocit“), ktará nese své „poselství“ již v titulu, stejně jako očistná „Purify“ („Očista“). Celé album „St. Anger“ je souhrou jednotlivých částí tak dobré a tak jednotné, že nemá obdoby. Kdo neslyšel, neuvěří.