Burn In Hell - Shořte v pekle! Ale až po koncertě...

Burn In Hell - Shořte v pekle! Ale až po koncertě...

Australská kapela Burn In Hell je v Evropě na turné. Už zase. Českou republiku si její členové oblíbili neméně než my jejich neotřelou hudbu, a tak k nám zavítali již potřetí. Předvedli několik báječných koncertů, zbořili pár klubů, prodali všechny desky, zlomili desítky holčičích srdcí a zanechali nás plné nadšení a těšení se na příští rok. Štěstí nám přálo a my s nimi strávili několik nezapomenutelných a po všech stránkách šílených dní. V jedné z mála klidnějších chvil nám poskytli rozhovor. Nese se v patřičném duchu a kluci se nám při něm trošku rozpovídali. Čtěte a nasávejte. Energii, samozřejmě.

S Glennem a Garym jsme si povídali 10. 10. 2014 v prostorách ústeckého klubu Exil.

Gary: Okey, dokey, smokey!

Pavlisa, Kurt: Čau kluci!

Gary, Glenn: Čau!

Gary, můžeš prosimtě ještě jednou zopakovat tu nezapamatovatelnou hlášku?

GR: Okey, dokey, smokey,karaoke, or, okey, dokey, smoky, let´s go have a smokey in a Tokyo!

A co to jako sakra je?

GR: It´s a jokey.

Okey dokey, takže začneme. Zkusme to protentokrát malinko vážně. Povíte nám něco o počátcích kapely? Kdy vznikla?

Gary: Ouu, to je ale moc dlouhá historie…

Glenn: Vyvinula se z kapely předchozí, spíš teda z jejích smrtelných křečí, z jejích kopanců a řevu.

Jakou předchozí kapelu máš na mysli?

G: Ta kapela se jmenovala "Womnal" a hrál jsem ta já s Garym a Evanem.

No a jak dlouho se tedy znáte?

G: Mno, Womnal fungovala asi deset let, ale kluci se k ní přidali až v posledním roce nebo 18ti měsících…

GR: Hele, ale já tam hrál šest let…

G: Fakt?

GR: Jo…

Takže si asi nebudete odpovědí na tuhle otázku moc jistí…

GR: Ale ne, hráli jsme asi od roku 1994 do 2006. A já se připojil právě v tom roce 2000.

G: Ok, tak tady to máme!

GR: Ale BIH vlastně začali fungovat ještě malinko dřív, než se rozpadla stará kapela. Byl to takovej postranní projekt. Měli jsme dva koncerty a pak jsme nehráli dva roky. Pak jsme začali znovu a přidal se Evan. Pár let jsme hráli v Melbourne, než jsme konečně nějak zorganizovali nahrávání prvního alba a udělali videoklip (velmi povedené video!!), na základě kterýho jsme dostali nabídku na pětitýdenní tour Francií. To bylo myslim v roce 2001.

G: Asi myslíš 2011.

GR: Jo.

A jak to bylo s Evanem?

G: nooo, je to složitý, zkusím to ještě trošku upřesnit... Tahle předchozí kapela byla nemožně velká, moc muzikantů a nástrojů najednou - 3 bubeníci, 2 basáci, kytara, klávesy a další věci… Už toho bylo zkrátka všeho moc, a tak jsme se rozhodli to ukončit a věnovat se naplno jen BIH. Chtěli jsme ale ze všech těch bubeníků právě Evana. Jak už nadnesl Gary, odehráli jsme ve dvou (Glenn a Gary) asi 2 koncerty, a až když se k nám přidal Evan, začali jsme ten projekt BIH brát trochu vážněji.

Říkáte, že Womnal byla dosti početná kapela, ve vašich současných nahrávkách často hostují různí muzikanti - znamená to tedy, že se starou partičkou tak nějak pořád pečete?

G: Jojo, pořád je nás vlastně dost, ale nehrajeme s nimi vždycky a už vůbec ne během turné. Spíš jen v Melbourne. Ale během následujících tří týdnů se k nám jeden z nich, Stacey, připojí i tady v Evropě. Ten hraje například na tohle (Glenn ukazuje na žehlicí prkno, které během rozhovoru slouží coby imrovizovaný stůl). Hraje taky na banjo, mandolínu, didjeridoo. Máme i francouzského kamaráda hrajícího na elektrickou pilu…

Elektrickou pilu??

G: Jojo, je to Francouz. Hraje i na perkuse.

To zní ale, jako kdyby šlo o stejně početnou kapelu, kterou jste právě pro její početnost opustili…

G. Nooo, může to tak být, ale většinou koncertujeme fakt jen jako tvrdý jádro - G, GR a Evan.

A co Johnny, váš basák?

G: Ten se vlastně přidal nedávno, když jsme začali s dalším nahráváním. Jeho kapela měla pauzu a on už nás stejně hrozně dlouho pronásledoval. Pořád jsme mu říkali "víš, Johny, Ty jsi basák, my basu nepotřebujem a v autě není dost místa…“ Ale on se nedal. Nakonec jsme usoudili, že ho vezmeme. Chtěl s námi jet i na tohle turné, což bylo plus. On je ve skutečnosti skvělej basák… no a tak je tady.

Může být tedy považován za stálého člena kapely?

Oba: Ale jo, asi jo. Rozhodně. Jsme fakt rádi, že ho máme.

G: I když, přežívali jsme bez basy celkem dlouho, v nahrávkách jsme dříve basu obstarávali já nebo Evan, šlo sice spíš o takový základ, než o nějaký vyhrávky. A naživo, s Garyho ďábelskejma klávesama a s tím, jak Evan kouzlí s bubny, nemyslím, že by si vůbec kdo během naší šílený show všimnul, že nám chybí basa.

GR: Je to vážně rozdíl oproti minulosti, kdy nás bylo tolik. Představ si, jak bylo náročný se namačkat na pódium se třemi bubeníky s kompletní sestavou, dvěma basama, kytarou, klávesama... Takhle jsme, v současném tří - čtyř členném uskupení, mnohem flexibilnější. Můžeme hrát kdykoli a kdekoli.

G: To je btw. i důvod, proč Evan začal hrát na bicí v téhle sestavě – jeden floor tom, na kterej hraje i jako na kopák, pár činelů, sud od piva a trocha železnýho šrotu. Jsme prostě bezvadně kompaktní. Kompletní bicí sestava je fajn, ale víš, jak to s těmahle skvělejma nápadama je. Nikdy nezůstávaj dlouho... Už takhle máme úplně narvanou dodávku. Musíme být víc populární, abychom se mohli na koncerty přesouvat letadlem.

Vaším vlastním.

G: Samozřejmě.

Mno ale zatím je to tak, že máte auto a řídíš ty, Gary. Cos provedl, že musíš řídit? Jak je to s ostatními?

G: Řídíme jen já a Gary. Johny je jako pravej Američan. Neví, jak správně řídit auto. A Evan neřídí vůbec. Někdy je to dost těžký, po mejdanu, kterej následuje téměř po každym koncertě… Je to faaakt těžký, ach jo.

GR: Ve Francii a Španělsku ale naštěstí míváme řidiče. Jsou to velké země a města, ve kterých hrajeme, jsou dost často daleko od sebe. Tam prostě řidiče potřebujeme… Průvodce, někoho, kdo umí francouzsky nebo španělsky a zároveň anglicky, chápeš. A řídit šesti- osmihodinovou trasu po místních večírcích fakt nechceš. Hlavně samozřejmě nechceš nikoho zabít a taky musíš zase večer předvést dobrou show.

Jasně, to chápeme. Skvěle si nahrál další otázce - při všech těch mejdanech, večírcích, celym tomhle rock’n‘rollovym stylu… Nejste náhodou už někdy trošku unavený? Nemáte toho někdy plný zuby?

GR: Nevzpomínám, že by se mi něco takovýho stalo. Každá noc je pro mě něco úplně novýho.

G: Tak samozřejmě, že bych každej den radši seděl v kanceláři… Ale víš jak to je. Bohužel prostě musíme dělat tohle.

To máš teda fakt smůlu. Je to těžkej život, co.

G: Tak vždycky máš alternativu. Když vás všechno to setkávání, nové zážitky, koncerty, cestování, koncertování a spousta zábavy začne unavovat a nudit, můžete se vrátit domů a jít pracovat… třeba do kanclu…

GR: Jo, někdy tě to unaví, ale to k tomu prostě patří.

A co vlastně děláte, když jste doma? Co vás živí?

G: Já žádnou stálou práci nemám. Dělám všechno možné všude možně. Gary má normální práci.

Co děláš, Gary?

GR: Výškové práce - visím na lanech na vysokých budovách a provádím nejrůznější nutnou údržbu… Je to víceméně stálá práce, ale ne vlastně až tak běžná…

Znamená to, že nemusíš být v práci každý den?

GR: Vlastně tam každý den chodím, ale spíš proto, abych si našetřil a napracoval na tohle cestování… Pracuju třeba měsíc v kuse a pak si vezmu volno… V podstatě pro mě není problém (ani pro mého šéfa) vzít si volno na 3-4 měsíce na turné…

Tvůj šéf Tě asi fakt potřebuje…

GR: Jo, hádám, že asi jo… :D

Evan a Johnny?

GR: Evan je zvukař a Johnny pracuje v nějaký továrně, ale my si myslíme, že moc nepracuje. Vypadá to, že bez ustání paří.

Tomu rozumíme. Gary, víme, že skvěle fotíš. Nejsi tak trochu profesionální fotograf?

GR: Fotograf možná, profesionální rozhodně ne. Je to koníček… Fotím hodně koncerty, kapely. Foťák mám neustále u sebe a fotím fakt hodně. Po návratu domů to vytřídím, zpracuju a... No a je to.

Kdy jste začali s hudbou a jaký byl váš první hudební nástroj?

G: Já začal s baskytarou. První koncert jsem měl v patnácti letech. Rodiče mě museli vozit na koncerty, bylo to dost trapné. Rozumíš, mezi všechny ty rockery… Hrozně jsme se snažili, aby nás s rodiči nikdo neviděl.

GR: Mým prvním nástrojem byla kytara, začal jsem hrát v sedmi letech. Pár let jsem to zkoušel, pak to vzdal, pak zase začal zkoušet, vzdal to znova… Bylo i pár koncertů, ale zase jsem to vzdal… Takový kolotoč. Pak jsem ale objevil piano. Kompletně mě to pohltilo, na kytaru jsem úplně zapomněl. Asi čtyři roky jsem hrál jen tak pro sebe, s červeným vínem, cigaretou… To mi bylo něco kolem dvaceti. Jednou jsem pak šel na Glennův koncert. Neznali jsme se osobně, chodil jsem ale na koncerty jeho kapely - byl jsem fanoušek.

Glenne, máš tu posedlého fanouška!

GR: Jednou u baru mi pak Glenn jakoby mimochodem říká: "Hele, ty prý hraješ na piáno." "Tak trochu", odpověděl jsem. "Hmm, možná bys to mohl zkusit s naší kapelou." Byl jsem konsternován, říkal jsem si, jestli to vůbec může myslet vážně… On se otočil a dál pokračoval v dříve započatém rozhovoru s někým dalším. Neměl jsem tušení, co tam budu dělat, hráli dost tvrdou hudbu, troje bicí… Pár měsíců jsem se v tom trošku plácal, pak jsem se zúčastnil několika koncertů a zůstal jsem šest let. Dál už to znáte.

Pojďme taky k vašemu současnému turné - kdy a kde začalo?

G: Začali jsme v Orléans, pokračovali do Paříže, celkem jsme měli asi 9 koncertů ve Francii, mohli jsme tam být tak týden. Pak jsme přijeli do Čech, už jsme tu asi 14 dní. Celkem tu odehrajeme taky asi 9 koncertů. Což je myslím dost dobré, když jsme tu byli poprvé, hráli jsme jednou. Podruhé už to byly 3 koncerty. Teď je to asi 9, příští rok to bude 29!

Takže se příští rok vrátíte?

G: Každý rok se vracíme!

Právě jsi mi ukradl poslední otázku.

G: Strávíme v Evropě ještě asi dva měsíce, pojedeme Německo, Švýcarsko, znovu Francii, Španělsko, Portugalsko… Je to skvělé. Někdy se lidi ptají, jak to děláte, a proč vůbec? Sakra, proč bychom to neudělali, když máme tu možnost! Dokud to půjde a dokud se lidem bude líbit, co děláme, nepřestaneme.

GR: Dokud neumřeme!

Oba: V Austrálii to takhle nejde. Je to sice velká země, ale žije tam málo lidí. Navíc je tam spousta kapel. Moc kapel a málo lidí, kteří by šli na koncert.

Hmm, dalo by se tedy říct, že mezi australským a evropským, potažmo českým, publikem je nějaký rozdíl?

G: Do jisté míry je rozdílné publikum všude. Na návštěvníky, kteří vypadají, že tebe a tvojí hudbu fakt nemůžou vystát, ale narazíš kdekoli. Na konci písničky slyšíš jenom smích a říkáš si, jo takhle, oni jsou prostě jen moc cool na to, aby tančili nebo se alespoň hýbali do rytmu.. Takovým říkáme Melbournská sešlost.

GR: Jo, když máš štěstí, můžeš je vidět, jak klepou nohou decentně do rytmu.

G: Víš co, je normální, že lidi tančí, když se jim hudba líbí… Tedy vyjma těch, kteří jsou moc cool na to, aby se ztrapňovali tancem.

Proč jste si pro svoji tour vybrali právě Evropu?

G: Hodně lidí nám říkalo, že bychom naši hudbu měli dostat právě do Evropy, prý je tu pro ni ideální prostředí. Já mám navíc francouzskou přítelkyni. A jak už říkal předtím Gary, hodně tomu napomohl ten videoklip, který jsme natočili. Na základě jeho zhlédnutí jsme byli pozváni, abychom ve Francii hráli.

Kde můžeme klip vidět?

GR: Zkus YouTube. Grave news from underground.

Hráli jste tedy i jinde než v Evropě a Austrálii?

G: Ne. Lidi nás sice zvali do Států, ale to jsem zrovna musel zůstat rok ve Francii, abych vyřídil vše potřebné a dostal všechna potřebná razítka ke sňatku se svojí přítelkyní. Když si chce Australan vzít Francouzku, musí projít úřednickým peklem. Ale ano, rádi bychom jednou v Americe hráli.

Jaká evropská země vám padla do oka nejvíc?

G: Česko!

GR: Je to nerozhodně mezi Francií a Českou republikou. Francie je takový rock’n’rollový centrum, strávili jsme tam hodně času… Všude pořád narážíš na nějaký zajímavý koncerty, lidi jsou fajn, takoví piráti, rádi pijou… Mezi námi a Francií to zkrátka byla láska na první pohled. A s Českou republikou je to evidentně totéž.

Proč?

G: Ze stejných důvodů - máte rádi naši hudbu, skvěle spolu vycházíme, je tu skvělá alternativní kultura…

GR: Je tu levný pivo!! Popravdě je tu nejlepší pivo, jaký jsme v Evropě vyzkoušeli… Je lepší než belgický... Vlastně, i když jsme v jiných zemích, třeba v Německu, pijeme tam český pivo :)

No a jaký máte z těch českých teda nejraději?

G: Ty zadarmo.

Je nějaký místo, kde jste nikdy nehráli a chtěli byste?

G: Rádi bychom zamířili více na východ, Budapešť, Sofia… a samozřejmě ty Státy - New Orleans, New York, Chicago..

GR: Možná Japonsko… Rusko by bylo taky skvělý… Ale tam by to bylo těžší, je to obrovská země, asi bychom museli být slavnější, rozumíš, odehraješ tam za hodinu koncert, dáš si nějaký pivo a pak musíš cestovat 22 hodin do dalšího města na další show… Vlastně jsme byli pozvaný, abychom zahráli na Putinovo narozeninách, ale odmítli jsme.

A co vaše nahrávání?

G: Minulý rok jsme začali dělat třetí album, je před vydáním. Tady v Teplicích jsme udělali nějaký demo dvou nových kusů, takže ty budou asi no dalším album.

Nahrávací studio v Teplicích je asi dost levný, což…

G: Náhodou to není až tak odlišný od studia, v jakém běžně nahráváme v Melbourne.

Kde berete inspiraci pro tvoření hudby, skládání, texty… Kdo dělá texty?

G: Většinou ten, kdo je zpívá. Každý song je jiný, někdy je tvoříme dohromady, jindy ne, dohodneme se třeba, kdo to bude zpívat. Každý to děláme jinak a pak to nějak dáváme dohromady, každý máme jiný styl. Odkud je inspirace? To jako fakt nevím… Ze života, vesmíru, ze všeho, ne? To, že máme každý jiný styl tvorby a dokážeme to společně skloubit, udržuje kapelu v chodu… Co se mě týče, ohledně textů, někdy do toho jdu s tím, že chci vyprávět příběh, jindy chci napsat absolutní nesmysl… Cokoli je pro daný kus vhodné. Ale třeba Gary má úplně jiný styl.

Takže když píšete text, co vám přijde na mysl první - příběh, který chcete vyprávět, nebo slova, která plynou a vy je skládáte do smysluplného celku…?

G: pro mě je to pokaždé jiné. prostě následuješ tu inspiraci… Někdy se mý texty můžou zdát jako nesmysl, protože nechci, aby lidi věděli, o čem jsou, je to moje soukromá věc, která znamená něco pro mě. Každopádně nad tím nesmím moc přemýšlet a nemůžu to dělat "z musu", pak to nejde.

GR: Některý z Glennových textů fakt nedávaj vůbec žádnej smysl, jsou prostě hodně abstraktní, je to skládanka možná zdánlivě nesourodých myšlenek, nápadů… Trochu surrealistická poezie, dá se říct. Není to prostě nějaký příběh, jak se ptáš… Alespoň pro mě ne, já v tom žádný příběh nevidím. :D

G: Prostě nechci, aby někdo věděl, o čem to je, co chci říct…

Takže je to trošku jako terapie…?

G, GR: (Smích)… jo…

G: Myslím, že by jeho texty mohli být víc čitelný k nějaké interpretaci… On pořád říká, že je to jen jeho věc…

Ty teda píšeš texty jinak - vyprávíš spíš příběh, je to tak?

G: Někdy ano, někdy ne… Někdy mám prostě ideu nějakého příběhu a chci ji říct, jindy to tak nějak plyne samo, jedna linka vede k druhé a příběh se vyvíjí sám… Říkám si, jo, to začíná dávat smysl, budu se toho směru držet… a vznikne text… Někdy prostě zkouším dosadit jednu věc, ta nesedí, zkusím jinou a pořád dokola… je to zkrátka různý. Každopádně hudbu skládám úplně jinak než texty. Tvorba hudby je mnohem víc evoluční proces. Nikdy nevím, jak to celé bude znít, dokud to není kompletně hotovo, pořád to v průběhu měním a sleduju, co je nejzajímavější. U hudby samotné nikdy nevím, jak to dopadne, u textů mám alespoň nějakou vágní představu.

Ok, už je asi čas jít hrát, zeptáme se na poslední věc, která nás fakt zajímá. Jste Australani… jíte klokany?

G: Sakra, ale to je zajímavá historka zrovna… Do doby před dvěma lety jsem nikdy klokana nejedl. Ale když jsme byli na turné ve Francii před dvěma lety, byli jsme v restauraci, kde měli v menu klokana… tak jsem si ho dal. Poprvé a ve Francii. A musím říct, že to byla absolutní delikatesa. Nevím, jestli to bylo tím masem nebo francouzskou úpravou, ale bylo to skvělý - nejlíp udělaný maso, jaký jsem kdy jedl.

GR: My normálně klokany jíme… je to moc dobrý maso, a zdravý… to jen Gary se toho bál.

Kluci, moc děkujem, byl to sakra dlouhej a výživnej rozhovor…

G, GR: Není zač, hodně štěstí s překladem a zápisem, hahaha.

 

P. S. Fotky z koncertu, během kterého interview proběhlo, si můžete prohlédnout zde...