Roxette - Charm School

Skoro to vypadalo, že se nového alba od této slavné švédské dvojice nedočkáme. I když jsme si od posledního zářezu Room Service museli počkat dlouhých deset let, čekání se nakonec stejně vyplatilo. Roxette jsou zpět ve skvělé formě, pokračují tam kde skončili a dělají to všechno tak, jak to máme rádi. To znamená – neočkávejte žádné pokusy o moderní zvuk, ani všelijaké experimenty, bohužel však nečekejte ani písně s ambicemi stát se no.1 v hitparádách. Pelle píše písně jen tak pro radost, zpěv Marie neztratil své kouzlo i po všech těch zdravotních problémech, kterými si musela projít. Téhle dvojici to prostě ladí i dnes. To ovšem neznamená, že by Charm School byla nějakým převratným comebackem. Nemalujme však čerta na zeď, pojďme se na tuto novou desku podívat podrobněji.

Stačí jen prvních deset sekund z povedeného rytmického otevíráku Way Out a je vám ihned jasné, že to zas takový průšvih nebude. Již v této písni ukazuje Pelle svůj cit stvořit silný, lehce zapamatovatelný refrén, který na koncertech bude velmi lahodnou záležitostí. Jsou to opět ti samí Roxette se svým typickým zvukem, který si prostě nemůžete splést. Krom toho je to někdy prima disko - příkladem může být She's Got Nothing On (But The Radio) – přímočará electro-popová píseň s prostou funky kytarou. Přesto, jak jsem již na začátku recenze řekl, nečekejte žádné marné pokusy o rádoby moderní zvuk. V případě písně Speak To Me by to byla obrovská chyba, protože právě zvuk devadesátek ji dělá jedinečnou a rozhodně patří mezi ty nejlepší kusy na novém albu. Dokonce zlatá šedesátá léta tak trochu připomene píseň After All. Když už jsme u těch nejlepších písní, sypal bych si popel na hlavu, kdybych neuvedl Only When I Dream. To je píseň, která definuje Roxette a měla by se stát druhým singlem. Naopak Big Black Cadillac považuji za vtípek. Ne, díky.

Při výčtu těchto songů jsem úplně pozapomněl na balady. Na ty krásné dojímavé pomalé písničky, kterými se Pelle právem stal uznávaným hitmakerem a Marie uznávanou zpěvačkou. Jen si vzpomeňte na klasické hity typu It Must Have Been Love, nebo Listen To Your Heart. Takové perly samozřejmě na této desce nenajdete, ale je obrovská škoda, že tentokrát Roxette ve svých baladách neobstáli. Akustická píseň se smyčci I'm Glad You Called, nebo závěrečná Sitting On The Top Of The World jsou velmi povedené záležitosti, ale ty ostatní vytváří jen nudnou vatu, což je smutné. Na druhou stranu jsem to tak trochu čekal, ale můžeme snad ještě chtít po této dvojici nějaké zázraky?

Zázraky se nekonají, ale album je to slušné. V diskografii Roxette i lehce nadprůměrné, ale také bohužel nic extra. Fanouškům se líbit určitě bude, pro ty ostatní je to jen další příjemná popová deska pro zpříjemnění všedního dne.