Radiohead - The King of Limbs

Bloom ve mně zanechává nejistý pocit. Postupné nabuzení, střídající se pocity těžké deprese, chvilek radosti, až bláznivé, zase zpátky ke dnu. Chytlavé bicí Phila, Thomovo zdrogovanej psychotropní hlas, Jonnyho dokonalé aranže. I'm moving out of orbit/Turning in somersaults/A giant turtle's eyes/As jellyfish float by.

První náznak kytary. Při prvním poslechu jsem si říkal, kam se sakra poděly ty 3 kytary? Ale ony jsou ty pecky tak dobře udělaný, že občas nejde rozloupnout ta vrstva na sebe položených úderů, picků, čehokoliv. Bláznivá óda strace odalistce - Morning Mr. Magpie. Jak je sameček straky? Strakáč?

Že by těch kytar přibylo? Tohle už jsou typický kytarový postupy Jonnyho Greenwooda. První, co nezní tak, že byste se chtěli hned zabít. Jenom sevřít ruce v pěsti, svarštit čelo. Že by to byla hudba pro slečinky? Pro uřvaný, zženštělý a zakomplexovaný kloučky a pro holky, co milujou Thomův ukřivděnej obličej? Tahle melodická linka se mi vážně líbí.

Psycho. Halucinace. Draci v předsíni. Úplně u toho vidim tu scénu ze Zdi, kdy sedí Pink v prázdnym obýváku s televizí a chce ho sežrat ta růže. Přesně takhle to působí. Fenomenální Feral. Já nevím. Když ke konci druhý minuty nastoupí basa, tak ani nevim jak to popsat. Psát recenze na psycho desky je vlastně úplně jednoduchý!

V Lotus Flower se mi strašně líbí Colinovo basa. Je jednoduchá, čistá, pěkně podkresluje celek. Tohle je opravdu vyrovnaná pecka, co se nikam nežene. Jenom si v klidu prolítává nad hlavama všech těch, co si chtějí sednout a odpočinout. Představa jednoho paneláku, kde v každém bytě sedí stejnej ztacenec, ve svém křesle, má svoje sluchátka a poslouchá Lotus Flower. Ještě k tomu mít Barneyho televizi a pustit si ten dokonalej klip. Všechna okna by blikala stejně. Kouzelné, ne?

Codex. Každá písnička, kde je čistej, pomalej klavír, se mi zákonitě bude líbit. Připomíná mi spoustu jiných pecek. Že by se sami začli vykrádat? Další v pořadí, Give Up the Ghost, se nese v podobném rytmu, nevím, jestli není utahaná až moc. Nebo ještě málo?

Poslední Separator už je taková výborná tečka za výbornou deskou. Já ty Philovo bicí prostě žeru.  Separator je lehkej jako pírko. Vletí vám ho hlavy, ale bohužel zas vyletí.

The King of Limbs určitě není prvoposlechovka. I já, kterej tenhle typ muziky mam hodně rád, stejně jako zbytek Radiohead, jsem se při prvním poslechu cítil jaksi nesvůj. Hledal jsem v tom nějakou nadupanou kytarovku, jako byla třeba Bodysnatchers. Ne. Tahle deska je dělaná úplně jinak, udělá z vás krále limbu. Docela mi z ní ještě teď hučí v hlavě.