Skywalker

Skywalker

Pražskou kapelu Skywalker pro mnohé netřeba představovat, ale pro ty, kteří přece jen ještě nevědí, s kým máme tu čest, mohli byste, kluci, Skywalker představit?

Jsme pětičlenná kapela založená a domácí v Praze, i když pražská kapela tak úplně nejsme, jelikož bydlíme různě po středních Čechách, kytarista Tomáš dokonce až v Liberci. Hrajeme snad bohatou směs různých punkových subžánrů místy s příměsí metalu, jindy až popu.

Já bych vám moc chtěla pogratulovat k premiéře klipu Lost, který se dočkal převážně pozitivních ohlasů a dále pak k vašemu turné po Kanadě. Prozraďte nám, jak jste se vlastně do Kanady dostali a kde přesně jste vystupovali?

Mockrát děkujeme. Dostali jsme se do Kanady skrz soutěž PlanetRox, která běží v ČR už několikátým rokem. Díky obrovské podpoře našich příznivců doma i v zahraničí, kteří pro nás hlasovali v prvním kole soutěže, jež probíhala na internetu, a díky podpoře v Ostravě, kde jsme vystupovali ve finále živě v červnu, jsme zvítězili. Skrz tuhle akci jsme tedy získali finance na letenky a několikadenní pobyt plus hraní v quebeckém festivalu Envol et Macadam. Díky neutuchající práci naší manažerky Katky jsme ale nakonec hráli ještě několik shows v sousedním Ontariu, krom jiného v chinatownu přímo v Torontu.

Určitě se vás každý ptá na vaše nej zážitky z Kanady, co se vám nejvíc líbilo atd. Já se zeptám přesně na opačnou věc. Jaký je váš nejhorší zážitek a co vás nejvíc zklamalo? (A neberu odpověď typu: „Vše bylo úplně super.“ Smile).

Paradoxně nejslabší show byla na věhlasném ontarijském KOI festivalu, kde jsme ale hráli místo vypadnuvší kapely „last minute call“, a tak jsme ani nějaké zázraky nečekali. Vlastně i odtamtud jsme ale nakonec dostali zpětně kladné ohlasy. Nejpříšernější věc na Kanadě obecně je ale všudypřítomná klimatizace!

Teď máte tu výhodu, že můžete srovnat české a kanadské publikum během koncertu. V čem se liší?

Publikum, které dorazí na kapelu našeho typu, se až tak neliší, a to je vlastně strašně fajn. Tahle muzika je rodina, lidi na celé planetě táhnou za jeden provaz, protože tohle má větší smysl a význam než hranice nebo vzdálenosti. Tak např. muzika, kterou děláme a která měla u děcek za mořem úspěch, je vážné daleko víc než národ, haha. Kanaďané jsou obecně daleko navyklejší okatější zdvořilosti, což nemyslím pejorativně. Je to příjemná změna. Ale opakuju – co se týče lidí okolo téhle hudby, náklonnost a příjemné jednání bývá samozřejmostí také doma.

A ještě by mě zajímalo, jak to bylo v Kanadě s dívčím publikem. Řekla bych, že u nás se na hardcorových/punkových koncertech holky docela objevují. Jak to bylo za oceánem?

Obdobně. Je to super! Hardcore vždycky byl prostor pro lidi naprosto všemožného původu – rasového, třídního, pohlavního, náboženského, vyber si. To, že se holky na našich koncertech dostavují ve slušném počtu a často je vidíme i řádit pod pódiem, to je prostě skvělý pocit. „It’s not just boys‘ fun!“

Máte pocit, že po tom, co jste se vrátili do ČR, stoupl zájem o vaše koncerty ze strany pořadatelů různých hudebních akcí? Všimla jsem si, že máte docela nabitý koncertní diář…

Nabitý diář je ale zásluha celkové práce, strašně nám pomohlo poslední CD, které na tuzemské poměry zaznamenalo velice slušný ohlas. A v neposlední řadě je to práce Katky, která se o spolupráci s promotéry stará a sype z rukávu další data. Spousta českých kapel objela spoustu zemí, i když asi hlavně po Evropě. Kolem nás byl jen asi větší humbuk, ale kvality kapely jsou hlavně v tom, jaké jsou na stagi a jak na věci dřou.

Zajisté jste teď ještě naplněni zážitky z Kanady, ale plánujete podniknout další podobnou tour do zahraničí?

Makáme na tom. Máme před sebou zajímavé nabídky spolupráce z různých stran, které by nám mohly otevřít další dveře, plány jsou v chodu. Takže určitě na tom makáme.

Jaké je vaše nej místo kdekoliv na světě, kde byste si přáli zahrát a zase, kde byste určitě nikdy vystupovat nechtěli?

To by se asi u nás různilo, ale předpokládám, že by to byly legendární kluby, kde hrály naše milované kapely. Ale i doma jsou taková místa. Pro mě je třeba pocta hrát v Praze na Sedmičce (007) – to je živoucí, hmatatelná historie alternativní hudební scény v Československu. Je skvělé být toho součástí. Místo, kde bychom nechtěli hrát? Já nevím, jde spíš o typ akce, ale vyložený odpor k místu si zatím neumím dost dobře představit.

V lednu vyšlo vaše zatím poslední EP Babylon, pracujete momentálně na nějakém novém materiálu?

Máme připravenou novou věc, takovou žánrovou odbočku, kterou bychom si chtěli udělat radost. Pomalu se rodí také nápady na nový materiál, ale nebudu tvrdit, že máme v kapse EP nebo album, ona tvorba hudba se prostě nedá vyklepat jen tak, hudba k člověku přichází záhadnými cestami, někdy na sebe dá čekat, jindy přepadá a zakusuje se, pak se toho chytíme.

A teď vás už nebudu týrat klasickými otázkami, ale zalovím v trošku netradičním soudku Smile :

Co se vám vybaví jako první, když řeknu:

Rock For People – jeden z našich nejlepších setů před poměrně obrovským davem lidí, ze kterých mnozí nás mohli vidět poprvé, a tak to byl zážitek pro nás naprosto ojedinělý, euforický.

večerníček – dětství, takže taky devadesátá léta, začátky, vzpomínky.

tyranosaurus – to je slovo pro našeho kytaristu Davida – je obrovským milovníkem dinosaurů, dokonce ho nepopuzovaly ani jejich plastové makety pár desítek metrů od Niagarských vodopádů.

Justin Bieber – jeden z promotérů našich kanadských koncertů se dušoval, že s Justinovým bratrancem hrával v kapele. Kdoví, ale každopádně jsme hráli kousek od městečka, odkud jeho rodina pochází, takže je tam někde asi doma. Popravdě mě nepopuzuje o nic víc než ostatní pop stars, v mém životě tahle hudba nemá roli, ale ani se nezatěžuju nenávistí k ní. Ať kluk dělá, co umí, pokud mu to neva.

Blansko – jedno z nejmilejších překvapení prázdninové koncertní sezóny. Jelikož se akce dělala vlastně jen proto, abychom měli kde hrát cestou do Ostravy z menší série koncertů, hráli jsme sami, nic moc jsme nečekali. Ale náš kámoš Honza Eye of the Tiger (baskytarista hardcorových Daydream a kytarista virtuózních Got a Wolf) celou akci pojal skvěle, dorazilo dost lidí, koncert byl strašně super a dokonce jsme dostali i moc dobře najíst a pěkně zaplaceno. No paráda!

Jak byste doplnili věty:

„Já bych nikdy, opravdu nikdy…“to je u nás trochu nemístné, neboť tyhle hranice neustále překračujeme, ale abychom nekazili mládež, asi nebudu specifikovat. Navíc předjímat definitivně nebo fatálně s tím, že skutečně málokdo tuší, co přinese budoucnost, je celkem k smíchu. Spíš záleží na tom, co můžeme udělat teď a tady. „Yesterday’s history, tomorrow’s a mystery“.

„Kdybych se narodil v 17. století, tak bych byl…“ – pravděpodobně chudým synkem poddanským …

„Kdybych se mohl stát pohádkovou postavičkou, stal bych se…“ – rytířem – protože draci, lesy a elfové čekají!

„Až se jednou převtělím do nějakého zvířátka, tak to určitě bude…“ – ale já už jsem – homo sapiens, vyšší primát a jedna z pěti  velkých afrických opic, pokud se nepletu, haha. Smile

„Kdybych nebyl ve skupině Skywalker, tak bych byl…“ – Tom by asi nadále naplno zpíval v v libereckých Dusty Kate, já, bubeník Damián a kytarista David bychom asi pořád hráli v pražské pop punkové kapele Hustler State.

 

Já moc děkuju Honzovi z hudební skupiny Skywalker za super rozhovor, do budoucna přeji dostatek inspirace na další skvělou muziku, spoustu koncertů a divokých fanoušků. Doufám, že se brzy někde potkáme. Je něco, co byste chtěli, nebo naopak nechtěli vzkázat našim čtenářům?

Mějte se co nejlíp, podporujte jakkoli můžete muziku ve svém okolí, choďte také na domácí a menší kapely, aby se z nich mohly stát fungující subjekty, které si vydobudou svoje místo, bez Vás to nejde. Děkujeme všem, kdo nás doposud podporovali a měli rádi, vítáme mezi nás ty, kdo nás skrz tenhle rozhovor mohli objevit. Děkujeme „No Music No Life“ a připomínáme, že název tohohle magazínu hovoří za vše.