GINGER, TOTÁLNÍ NASAZENÍ, COCOTTE MINUTE, RYBI

|
GINGER, TOTÁLNÍ NASAZENÍ, COCOTTE MINUTE, RYBI
Datum: 
Středa 27. Duben 2011 - Středa 5. Říjen 2022
Město: 
Praha
Místo: 
hala Folimanka
Návštěvnost: 
1000
Účinkující: 

CHILDREN OF BODOM, ENSIFERUM, MACHINAE SUPERMACY

Mohl být začátek loňské zimy, kdy pořadatelé PragoKoncertu potvrdili nájezd severské legie na Českou Republiku, v čele s CHILDREN OF BODOM, které doprovázeli ENSIFERUM a MACHINAE SUPERMACY. Datum útoku bylo od začátku jasné - symbolický 27. duben 2011, místo bojiště - hala Folimanka, Praha. Původně jsem od koncertu neočekávala nic strhujícího, jako když si k nám posledně přijeli zařádit MEGADETH, kdy tenkrát málem spadla celá ČEZ Aréna pod údery nohou hopsajícího publika na „Symphony Of Destruction“. Zároveň mě zajímalo, jak budou znít songy z nové desky CHILDREN OF BODOM - „Relentless Reckless Forever“.

Byl to doopravdy excelentní nápad jít se postavit před onu halu o čtyři hodiny dříve, protože to by se mi jinak nenaskytl pohled na vyvalenou polovinu Children Of Bodom na schodech Folimanky, popíjející Gambáče, naservírovaní tak akorát pro fanouška hladovějícího po fotkách a podpisech. Jít sem dříve mělo i jiné výhody než fotky s kapelou. Například možnost shlédnutí koncertu z přijatelné první řady. Na to, že se rafička hodin blížila k sedmé, stálo ten večer před Folimankou ani ne sto nadšenců a mně to pořád připadalo málo.

První vlna adrenalinu nastala ve chvíli, kdy security začínali pouštět dovnitř, a jak nějaký jedinec tenkrát prohlásil: „Tady končí veškerá přátelství“. Až do té chvíle jsem si neuvědomovala, co všechno jsou schopni fanoušci udělat, jen aby byli blíž své milované kapele.

O otevření večera se postarala mně zcela neznámá kapela jménem MACHINAE SUPERMACY. Nejsem fanoušek power metalu, ale i tak jsem byla ráda, že konečně něco hraje. Po několika písních mi jejich vystoupení už začínalo připadat na jedno brdo, zpěvákův hlas nebyl téměř slyšet a kytary zněly, jako kdyby do mikrofonu někdo chrastil pytlíkem bonbonů. Když ani publikum moc nereagovalo, tak bylo pravděpodobně něco špatně.

Můj původní účel jet do Prahy byl samo sebou hlavně na Children Of Bodom, to jsem ovšem ještě netušila, jaké nečekané překvapení mě čeká u ENSIFERUM, kteří nastoupili ve velkém stylu, pomalovaní černými čárami a v sukních. Tento viking - metal nezaujal jen mě, ale i fotografy, kteří si vpředu pobyli delší dobu, než by měli. Právě na tuto kapelu začal ten správný kotel a nám, fanouškům v prvních řadách, málem popraskaly žebra. Tak či onak, když to shrneme, nuda to rozhodně nebyla, skupině Ensiferum se zkrátka nedá odepřít skvělá energie a posluchatelnost.

Konečně nastal okamžik nástupu CHILDREN OF BODOM, kteří měli excelentně vymyšlené kulisy. Jedovatě zelená vzorovaná světla, v pozadí visící vlajka „Relentless Reckless Forever“ a po stranách pódia spuštěné potrhané, špinavě zabarvené cáry látek. Celkově to na diváka působilo jako močál, ve kterém nenalezne bludný poutník nic kromě smrti. Fanynky zamilovaně omdlévaly, když se na pódiu objevila Alexiho kytara v rukou zvukaře. Všechny kapely hrály doposud na jedny bicí, které se odvezly, protože Jaska Raatikainen měl své vlastní. To byl poznatelně zcela jiný zvuk, než jaký měly předchozí dvě kapely. Vše bylo připraveno, kapela mohla spustit své „Intro“, na které navazovala píseň „Not My Funeral“. Milovníci kytarových sól byli hluboce uspokojeni, protože Alexi Laiho je vynikající kytarista, který ví, jak daleko má položené hranice. Posluchač znalý alespoň několika jeho sól by mohl sám potvrdit, že jakákoliv chyba by se hledala velice obtížně. Naživo zněly také skvěle „Shovel Knockout“, „Living Dead Beat“, „In Your Face“ a na závěr „Was It Worth It?“, u které jsem byla absolutně u vytržení, byť jsem se obávala její live verze. Hudba Children Of Bodom se dá charakterizovat celkem jednoduše: Není to nic převratného, co by definovalo žánr, z čeho by se každý posadil na zadek, ale něco vás k tomu táhne. Ke konci koncertu obvykle přichází skandování a přídavek, ale Children Of Bodom se zkrátka nedají odepřít jejich způsoby. Janne spolu s Jaskou začali hrát jakýsi „plážový set“, přičemž Alexi přispěchal zpět na pódium, aby oba pány poslal do jistých míst. Po poslední Hate Crew Deathroll se fanoušci rozutekli, většina spokojená s novým životním zážitkem a zbytek hledající popadaná trsátka pod pódiem (zvláště o paličku se strhl několikaminutový boj).

Na závěr bych ráda řekla něco, co už někdo pronesl (a stále pronáší) přede mnou, ale neřadím se do řad fanoušků této osoby. Jak opakovaně řekl Rytmus v Česko-slovenské SuperStar: "Jediné, čo bychsom vypichol", by byl celkový zvuk a špatná akustika haly. Poté, co mi moje kamarádka, která stála pouhou jednu řadu za mnou, sdělila, že u žádné z kapel nebyl slyšet vokál, poptala jsem se i ostatních, kteří souhlasně přikyvovali. První řada byla opojena zvukem z odposlechů, kdežto lidé za námi údajně neslyšeli zpěvy, které přeřvala baskytara a bicí. Tak či onak, já osobně jsem byla z koncertů posledních dvou kapel nadmíru nadšená a domů jsem odcházela o jeden velký zážitek bohatší.