Brain Shake (punkrock, FR), The Mind Benders, DJ B...

Jako první kapela při pátečním dýchánku v Buena Vista Clubu vystoupila plzeňská punkrocková stálice Treska. Na kluky chodim už dlouho a je pořád pořád vidět pokrok. Když jsem byl na jejich prvním koncertu s novým zpěvákem Vojtou, nebylo to ono. Kluci ale zapracovali, vychytali pár much a už to docela i funguje.

První pecka, Přibližní, byla klasicky, akusticky, hraná  se supportem v podobě Lucie Urbanové, se kterou padla i Hra dospělých. Lucka odešla, židle se shodily z pódia dolů, kytarista Luboš odhodil akustiku a kalhoty. Cože? Ti, co nevěděli o co jde, jenom s téměř americkým úsměvem sledovali Lubošovo pěkný trenky, myslím, že s kočičkama :). Luboš jednoduše prohrál sázku. Pak že nebude striptýz!

No. Kytary začaly řezat lehkou atmosféru, mladí punkeři začli pogovat a mně ukápla slzička. Vzpomínal jsem na má punková léta strávená v Lampě pod pódiem, zmlácenej, s koláčema jak z Domažlic, ale šťastnej. Hehe. Konec nostalgie. Podobný pocity měla asi i paní, co chodila pravděpodobně už na Wanastovky s Orlíkem. Rozpařila to tam parádně. Kdo jí zná, ať ji ode mě pozdravujte ;). Byla to klasická show okořeněná třeba parodovanou slížecí Holandskou, s veselým refrénem ´We like trenky´,tuším. Všechny důležitý pecky zazněly, celkově to bylo fajn.

Druhý kousek, který vyslala produkce Raketového sila Buena Vista, byli plzeňští Pillow Fight. Místa punkerů před pódiem zabrali o několik let starší holky, říznej punkrock vytřídala pohodová, pochodová, kytarovka Scream for more, s velmi výrazným refrénem. Následovala stadionovka Do Not Look Down. On by vlastně pořádně našlapanej stadion Pillow Fight slušel.

Kluci předvedli klasicky dobře našláplej set, střídající pohodový popovky a našláplej rock´n´roll. Ale to, co se dělo při Still Water, bylo jako z americkýho filmu. Pěkní kluci na pódiu, pod ním hlouček ploužících, ječících, snad i brečících fanynek, krásné :). Pak přišla poslední, roztleskaná rokenrolovka Out of Love. Pěkná práce!

Poslední kapela, Memphis, to rozjela hned od začátku se skákačkou I´m Losing, se skoro až numetalovým bridgem, podpořenou skvělým divadlem, když se snažil zpěvák Honza Řičař usměrnit neposednej stojan. Druhá pecka, Right on Time, pěkně roztancovala diváky, tvrdá Whats Your Number mi zas připomněla P.O.D.

Když přišla poslední pecka, Let Me Tell You, litoval jsem, že nemam dlouhý vlasy. Zaházel bych si jak na Deep Purple :). Nevim, proč mě napadli zrovna Deep Purple, protože ke konci pecky bych to spíš přirovnal k běsnění Sex Pistols. Důsledek tý divočiny byl válející se basák, plácající do strun. Moc hezké :)!

Kdo v pátek přišel do Bueny, zcela jistě nemohl litovat. Kapely předvedly skvělé výkony a já se těším, až je zas ulyším naživo.