Angels & Airwaves European Tour 2011

|
Angels & Airwaves European Tour 2011
Datum: 
Pátek 4. Únor 2011 - Neděle 2. Říjen 2022
Město: 
Londýn, Velká Británie
Místo: 
HMV Forum
Účinkující: 

Angels & Airwaves, Neon Trees

Byl jednou jeden moudrý muž, David Hume se jmenoval, který ve svém eseji O normě vkusu, pojednal o problematice kritiky v oblastí umění zvláště působivým dojmem. Píše třeba i o tom, že recenzent musí recipovat dílo i tak, jak ho vnímá zamýšlený divák. Ovšem takových géniů je málo, a jelikož Hume předkládá, že i názor/dojem „prostého“ diváka je důležitý, i samo pojednání takového hardcore fanouška má tedy svou cenu. Proto se tento report se nebude zaklínat nějakou „totální objektivností“ vůbec. Co taky čekat po reportáži člověka, co jede na koncert až někam do Londýna, že ano.

Angels & Airwaves. Možná jste o nich slyšeli. Je to ta kapela, co si ji založil Tom DeLonge po té, jak se nepohodl s klukama z Blink-182 a rozpadli se. Měl spoustu keců, že to bude nejlepší kapela za poslední léta, že Ježíš napsal nějaký songy na debutovou desku a podobně. Podle mnohé kritiky však jenom vykrádali U2. Hned od prvního rozhovoru s Tomem ohledně jeho nového projektu jsem věděl, že tohle bude něco víc. A po pěti letech a pár měsících, co jsem Delongovi baštil všechny ty lásky, války, osobní cesty jednotlivce a pozitiva, se kruh uzavřel. Konečně jsem viděl svoji nejoblíbenější kapelu na živo.

V publiku bylo překvapivě mnoho pánů. Typických britských gentlemanů v roztraných kalhotách s patkou s tričky Macbeth, Blink-182 a samozřejmě Angels & Airwaves. To ocenila moje slečna, protože prý prvně v životě viděla na akci dámský záchod, kde se nestála fronta. Pak, že neposlouchám chlapácký kapely…

Na celém evropském turné Angels & Airwaves předskakovala americká senzace Neon Trees. Ve svém setu vystříleli snad všechnu munici, kterou jim poskytovalo debutové album Habits. Přestože v publiku na ně čekal málokdo, jelikož vyprodáno bylo již před ohlášením předkapely, show předvedli jak vskutku rock’n‘rollovou. Odezvu měli solidní a singl Animal si odzpívalo dost lidí. Až jsem se začal obávat, jakou odezvu budou mít hlavní hvězdy večera.

Andělíčci a Rádiovky, jak Angels & Airwaves přezdívám, protože oblíbený kapely si člověk musí střežit (Nevím, jak to zvládají fanoušci Radiohead nebo U2, když to sjíždí každý pako. Mně by sdílet nejoblíbenější kapelu s půlkou světa dělalo problém.), otevřeli otvírákem z poslední desky LOVE Et Ducit Mundum Per Luce a já si hned vzpomenu, jak jsem jako správný evropský hardcore fanoušek vloni v únoru vstával někdy ve dvě ráno, abych si to poslechl, protože onu desku tehdy uvolnili zdarma ke stažení na internetu.

It Hurts jako druhá. Jedna z největších hymen, co kdy složili. Prostě „How did i let her inside? We’ve dripping of sweat, I‘m felling alright. Her lips were the last thing touched tonight. YOUR BEST FRIEND IS NOT YOUR GIRLFRIEND.“. K velkému překvapení to Tom ani po pěvecké stránce moc nekazí, což je na živo jeho doména. Přesně si vzpomínám, jaké mexické vlny husí kůže po mě probíhaly, když jsem ji slyšel prvně. Teď to nebylo o moc lepší. Spíš horší, protože se mi stává, co se na koncertech srdcovek stává – slza ukápne. A pak další. A pak pramen a najednou člověk vytéká jako třináctka, když vidí upíra. Bylo to však kvůli té písničce. Z toho, že jsem poprvé na živo viděl Toma, Matta, Atoma a Davida to bylo jenom z nějakých dvaceti, třiceti, devadesáti procent. Ano, názor, že jsem teplej, je zcela legitimní a ani o tom nebudu polemizovat.

Po té, co freneticky odeřvu i Young London, se trochu srovnám. A najednou si povšimnu, že DeLonge to opravdu mrví mnohem míň než bych čekal. Falešně zpívá určitě, o tom není pochyb, ale po hodinách strávených na živých videích z Youtube má očekávání byla hluboko pod nulou. Sází další písně a člověk si vybavuje další vzpomínky. Setlist mají složený se samých hitů s příklonem k poslednímu albu. Otravná zbytečně rozvláklá intra, jak si spousta lidí myslí, dostávají na živo ten správný náboj. Bubny, elektronické krabičky. Všechno to má na živo obrovské kouzlo.

The Adventure. Jak si celý koncert odzpívala půlka haly, teď řvou všichni. Správně entuziastický chorál, jako když Baník na našem stadionu ukořistil titul. To se asi myslí tím „být na koncertě v anglicky mluvící zemi“. Dva tisíce nebo kolik lidí a všichni jsou to moji lidi. A stejně tak fascinující a vtipné bylo vyvolávání kapely na přídavek. „I cannot live I can‘t breath unless you do this with me!“ právě z The Adventure.

Kdybych nebyl hardcore fanoušek a jejich neprošel si všechny setlisty z předcházejících koncertů, asi bych propadal panice, že nezahrají The War. To bych nezvládl. Ta písnička má sílu. To není žádné Jaredovo vypočítané a hezky znějící „To the right to the left we will fight to the death!“. To je „Why won’t you tell it’s almost over. Why must this tear my head inside out?!“. Everyday struggle i hecovačka k poslednímu souboji. This is war!

Když se to tedy vezme kolem a kolem k úvodně stanovené tezi, že reflexe uměleckého díla, v tomto případě vystoupení, musí zohlednit i fanouška, jak jsem trochu nadinterpretoval z Humova stanoviska, tak ultras fanoušci měli nejlepší koncert svých životů. Je zase ovšem druhá otázka, co se dá takovému hardcore fanouškovi věřit. Přece jenom tihle magoři jsou schopní zažít nejlepší koncert života, i když jejich rockový hvězdy střílí slepými. V podstatě, i když nemají nabito. Vlastně nemusí mít ani zbraně…