Už jsme doma - 25 let na holou (1/4 s - to letí!)

Už jsme doma – 25 let na holou (1/4 s – to letí!)

Je 26. listopadu a začíná svátek všech milovníků alternativní hudby – v Praze v Divadle Archa (ostatně kde jinde) se chystá oslava pětadvacátých narozenin jedné z nejuznávanějších kapel nejen české avantgardní hudby – Už jsme doma.

Stejně jako před třemi dny, kdy jsem jel na Anathemu, parkuji v Letňanech a vyrážím metrem na Florenc – tentokrát však ne sám, nýbrž v pěkně početné partě (8 lidí se mnou na koncert nejelo, ani nepamatuji…). Po příchodu do divadla a akreditaci zjišťujeme, že i když je asi čtvrt na devět, tak začátek koncertu avizovaný na osmou hodinu se standardně přesouvá asi o půl hodiny dál. Jsem zvědavý, a tak vyrážím na ochoz prozkoumat, co že nám to UJD připravili za hudební dárek. Předkapela složená ze čtyř zahraničních umělců je opravdu neobvyklá – je to poprvé a tuším, že i naposledy, co vidím skupinu složenou ze dvou harf, chapman sticku a jakýchsi elektrohejblátek s gramofonem. Jedná se americko-francouzské uskupení, ve kterém účinkují Zeena Parkins (USA), Hélène Breschand (Fr), Elliott Sharp (USA)a Franck Vigroux (Fr) a jak pravil leader UJD Míra Wanek – to je alternativa! Opravdu, s klasickým pojetím hudby toto představení nemá nic moc co dělat, člověk se mu navíc musí naprosto podřídit, vymést hlavu a nechat se unášet – zážitek to rozhodně je a určitě pozitivní.

Asi po hodině této velmi zvláštní předkapely dochází na hlavní událost večera – oslavný koncert Už jsme doma. Jak je pro kapelu typické, pojetí nenechává jen tak – kapela účinkuje zpočátku v maskách a celý koncert odehrává v nových žlutých tričkách s tématikou výročí a především nádherných trenýrkách se silikonovými prdelkami – opravdu radost pohledět… Výkony hudebníků jsou jako vždy parádní, sem tam ujede nějaká ta dvaatřicetinka, ale jsou to jen kosmetické záležitosti. Velmi těší playlist večera – zaznívá spousta skladeb, které jsem naživo neslyšel i několik let (namátkou Koroze, Mu je ha, Sousedská…) Asi ve třetině představení je krátká pauza, během které hudební kritik a novinář Jan Rejžek s šéfem vydavatelství Dauphin a Martinem Velíškem křtí novou knihu Miroslava Wanka, která nese název Máj. Koncert končí někdy po půlnoci, kapela hrála jako zběsilá snad víc jak dvě hodiny. Probíhá přepadovka distra, poslední drinky a v jednu odjezd metrem zpátky do Letňan pro auta a domů.

Byl to opravdu vydařený výlet – Už jsme doma chytli druhý dech, když jim ten první došel po personálních problémech po albu Rybí tuk, a opět dokázali, že jsou po právu považováni za jeden z nejkvalitnějších vývozních artiklů, co se týče české kultury.

Fotky z akce si můžete prohlédnout zde.