Brutal Assault 2012

|
Brutal Assault 2012
Datum: 
Středa 8. Srpen 2012 - Sobota 11. Srpen 2012
Město: 
Jaroměř
Místo: 
Pevnost Josefov
Návštěvnost: 
15000
Účinkující: 

Avenger, Ingrowing, Forgotten Silence, Engel, Anaal Nathrakh, Root, Alcest, Noostrak Trollech, Brutally Deceased, Totem, Toxic Holocaust, Arkona, General Surgery, Crowbar, The Black Dahlia Murder, Cor

Středa 8. srpna 2012

Oficiální zahřívací party z osobních důvodů stejně jako loni vynechávám. Na jednu stranu mě mrzí, že neuvidím Anaal Nathrakh, na druhou stranu mě příliš neláká představa pěti dní v bahně…

 

Čtvrtek 19. srpna 2012

Po loňském fiasku s autem na cestu do josefovské pevnosti vyrážím podstatně dříve a v půl třetí jsem na místě. Jak mě při mé zdejší první návštěvě areál děsil, tak jsem si ho za ty roky zamiloval a vracím se do něj stále radši.

Po příjezdu zjišťuji, že na místě je už skoro plno! Zvěsti o tom, že se v předprodeji prodalo 13 tisíc lístků, asi nebudou právě lživé… Jako první věc po akreditování a výměně peněz za místní třicetikorunové žetony mě čeká uhašení žízně po cestě – zkouším točený nealko-budvar – první letošní novinka festivalu – po letech se mění oficiální pivní partner a všude se tedy točí Budvar. Ceny jsou stále stejné, desítka za jeden žeton, dvanáctka za jeden a půl, chuť téměř taky… Fajnšmekři si mohli dávat speciální kroužkované, které se točilo v hospodě v pevnosti, do které jsem však ani nevkročil, zkrátka jsem zapomněl… Tuto první prohlídku areálu mi zpříjemňují General Surgery, které na podiu nestíhám ani na chvilku, tudíž první kapelou, kterou letos slyším i vidím, jsou Crowbar, kteří začínají asi v půlce mé obchůzky, tudíž ani z nich jsem moc neměl. Každopádně na to, že členům táhne na padesátku, z nich energie prýští na všechny strany. Rozválený sludge metal z New Orleans diváky devastuje naprosto s přehledem.

Crowbar

Po Crowbar následují američtí The Black Dahlia Murder, kteří po krátkém intru spouštějí svůj svižný metal-core, který na lidi očividně zabírá a pod pódiem se okamžitě moshuje a následně i na circle-pit dojde. Zpěvák Trevor Strnad neustále hecuje všechny přítomné, lítá po pódiu a po několika prvních skladbách i odhazuje tílko a my se můžeme kochat jeho potetovaným houpajícím se pupkem…

The Black Dahlia Murder

Další kapela na řadě je Corrosion Of Conformity – jejich hard rockově šmrncnutý heavy/sludge metal nezní špatně, nicméně bych je čekal asi na jiném festivalu, osobně se mi do dramaturgie úplně nehodí… Starší máničky si však určitě přijdou na své.

Corrosion Of Conformity

V pět hodin přichází první vrchol (alespoň pro mě) čtvrtka – na Metalshop stage nastupuje grindová super-kapela z Británie Lock Up. Nicholas Barker za soupravou je jako vždy zárukou masakrózních blast beatů, do kterých se zařezává nabroušená kytara a zboostřená baskytara. Tomas „Tompa“ Lindberg u mikrofonu, usměvavý jako vždy, radost poslouchat a i sledovat. Emburyho parta patří ke špičce v žánru a je až s podivem, s jakou lehkostí a pohodou dokáží hrát tak nasranou hudbu. Následující Swallow The Sun vynechávám a do areálu se vracím na Heaven Shall Burn. Tahle parta od západních sousedů mě nikdy moc nezajímala – celá ta metal-core vlna mě víceméně minula, naživo však očividně vládne. Všichni na podiu v černém, všichni smrtelně vážní, všichni pod pódiem jim to žerou!  A to je dobře – HSB se s tím nemazlí a očividně tomu všemu věří, dokážou strhnout. Poprvé tu vidím wall of death a dokonce fanoušci sami zpívají texty, to tu moc nevídám…

Lock Up

Heaven Shall Burn

Následující Krisiun opět vynechávám a k poslechu se vracím až na headlinery dne – Ministry. Al Jourgensen vypadá, jako stará čarodějnice řízlá poctivou zombie, ale náklep je to solidní. Strojové beaty a kytary, které zatloukají do země, přehulený zvuk (který tedy asi ne každého potěší)  – zkrátka industrial metal jak má být. Ještě během setu se přesouvám na novou, klubovou stage, kde zrovna začínají The Truth Is Out There, na kterém jsem byl také tuze zvědavý. Hanzi se svou novou partou válí jako s každou jinou, hangár je narvaný k prasknutí. Moderní HC-elektro à la Enter Shikari slušně šlape a je řádně oceněno. Po Ministry přicházejí na hlavních scénách další mí oblíbenci, tentokrát z Norska. Dimmu Borgir jsem naposledy viděl právě na Brutal Assaultu, ještě ve Svojšicích, a nebyl jsem zrovna dvakrát nadšen. Letos jsem se tešil dost a musím říci, že nevím, co si vlastně mám myslet. První část koncertu mi z nějakého důvodu vadí. Nevím, zda to je zvukem nebo „jen“ skladbou playlistu. Každopádně druhá půlka mě baví mnohem víc a asi to opravdu bude tím, že zaznívají skladby z mých dvou oblíbených desek (Puritanical Euphoric Misathropia a Death Cult Armageddon).  Celkově tedy převládají spíše smíšené pocity… Ty střídá nadšení z klasicky rozdováděných matadorů NYHC Sick Of It All, kterým opět není co vytknout (pokud máte rádi NYHC) a energie mají i přes pátý křížek na zádech a pokročilou noční hodinu na rozdávání.

Ministry

The Truth Is Out There

Poslední tři kapely večera – Samael, Nile a Arcturus –víceméně prostávám v Red Bull stánku, ač jsem se na ně opravdu těšil. Bohužel mě ani jedna z nich nepřitáhla pod pódium. U Nile za to může zvuk, který prostě mají naživo divný snad vždycky, u Arcturus již únava a u Samael těžko říct, snad i lenost…

 

Pátek 10. srpna 2012

V pátek vstávám v deset hodin a vracím se zpět do areálu. Po lehké snídani se dostávám pod pódium až na třetí kapelu dne. Vildhjarta , divoké srdce ze Švédska a jeden z mála zástupců djentové vlny na festivalu, do lidí tlačí solidně, je však asi ještě příliš brzy, nebo holt ještě ne dost návštěvníků stihlo pochytat nové trendy – většina posluchačů jen poklidně přihlíží a víceméně nijak nereaguje (až mi je občas kapely líto).

Vildhjarta

Následující thrasheři Warbringer mě ničím nezaujímají, spíše nudí, tak vyrážím na obhlídku distra. Vracím se na finské Norther, kteří mě však nebaví ještě víc. Melodický death metal je prostě asi spíš pro slečny, nevidím na něm vůbec nic, a tak se jdu opět podívat po areálu zkoumat novinky. Na opět rozšířené ploše vyrostly čajovny, které metalové máničky využívají stejně jako hippiesácké máničky v Trutnově, objevily se projekční televizory, na kterých se člověk může dozvědět festivalové novinky a především přímo z pivního stanu (kde je většina těchto obrazovek umístěna) sledovat dění na pódiu.

Pod stage se vracím na začátek norských Kampfar. Ti mě drtí svým poctivým severským black metalem se vší parádou (i tou vizuální – nábojnice kolem pasu, hřebíky na předloktí…). Spokojen odcházím na hodinku vydechnout do auta.

Kampfar

Probouzím se místo po hodince po hodinkách třech, čímž promeškávám několik kapel, které mě až tak nezajímají, ale především Hatebreed, na které jsem se také dost těšil… Do areálu přicházím na poslední dvě skladby Obscure Sphinx, kteří se pro mě stali objevem festivalu. Těžkotonážní sludge/doom metal s křehkou slečnou s vražedným vokálem u mikrofonu mě dostal do kolen a podle reakcí zaplněného hangáru nejen mě. Kapela byla očividně zaskočena tak pozitivním přijetím. Po skončení rychle chvátám k Metalshop stage, kde stíhám posledních pár skladeb od starých dobrých Napalm Death (Enbury si dává třetí koncert festivalu – po středečním hostování u Anaal Nathrakh a čtvrtečním koncertu s Lock Up). Tahle kapela je zkrátka nekompromisní a každý její koncert, který jsem zažil, šíleně nakopával, stejně tak tenhle. Úplně zblblý odpoledním spánkem zůstávám u hlavních pódií na pro mě naprosto nezáživné Amon Amarth (kteří ovšem odehráli poctivé vikingské představení se všemi vlasotoči, vousotoči, hecováním publika i trochu trapným nucením ho do zpěvu). Během mého utrpení zde se v hangáru odehrává koncert jedné z nejoriginálnějších kapel festivalu – Sebkha-Chott, na který jsem prostě zapomněl a dosud toho lituji.

Obscure Sphinx

Během vikingského tažení se potuluji po backstage, kde potkávám Robera Flynna z Machine Head a nevěřím vlastím očím, jak je drobounký. Po krátké pauze se headliner dne dostává na pódium a začíná očekávaná akce. Bohužel však jsem opět, stejně jako o den dříve, na rozpacích. Kapela hraje dobře, zkreslené kytary mají ten svůj typicky klouzavý zvuk, ale něco je divně. Možná by nemusely probíhat takové prostoje mezi skladbami. Možná by si Flynn mohl odpustit tolik průpovídek a mohlo by se víc hrát. A to především ze starší tvorby, na kterou dochází spíše sporadicky.

Machine Head

Po Machine Head se přesouvám na vedlejší stage, kde se připravují psychopati z Converge. Vzhledem k povaze jejich hudby se raději klidím z pod pódia ke stage zvukaři, kde si vychutnávám epileptické tanečky této povedené čtveřice. Jejich chaoticky pojatému HC nepřijde asi každý na chuť, nicméně pod pódiem to vře řádně a fanoušci si přicházejí na své. (Na jednu skladbu si zahostuje Tomas "Tompa" Lindberg z Lock Up a At The Gates, který se tedy na pódiu letošního festivalu objeví také třikrát). Poslední kapela večera, kterou slyším, jsou britští Paradise Lost. Ti mne však svým projevem v půl jedné ráno už příliš uspávají, a tak se odebírám do auta.

Converge

 

Sobota 11. srpna 2012

Ač mě to na jednu stranu mrzí, odjíždím z osobních důvodů domů. O zážitky z posledního dne festivalu se jistě rádi podělí ostatní redaktoři, kteří se též zúčastnili. Tak zase za rok…

Fotky jsou k nahlédnutí zde.