Právě jsem se vrátil z ráje

Tak tohle...tohle byla nádhera. Na svátek osvobození od fašismu jsem byl nucen otevřít oči už krátce po sedmé ráno, na což jsem teda vůbec nebyl zvědavý. Ale když člověk musí, tak asi teda vážně musí. Jediné, co mě těšilo, bylo to, že jsem den před tím při bloumání po svých internetových hardcore zakoutích zjistil, že dneska se v Bratislavě chystá akce, kterou si rozhodně nemíním nechat ujít. Everytime I Die je kapela, která dává mým obratlům zabrat už léta letoucí, ale ještě jsem neměl to štěstí, abych si je vychutnal v plné parádě na živém vystoupení. Za malou chvíli se podařilo složit výpravu podobně nadšených frajerů a po vykonání všech povinností jsme vyrazili na cestu.

Už od začátku jsem chtěl celou tuhle anabázi pojmout spíš jako výlet, protože geografická poloha mého bydliště a výše mého bankovního konta mi jaksi nedovoluje, abych obrážel všechny akce, na které bych měl zálusk. O to víc si to možná užívám a nejsem přemlsaný nevděčný floutek. Taky mě hodně těší, když mohu vypadnout z celého toho každodenního stereotypu, který je mi ulitou i kanibalem zároveň a při cestě mít takové ty natěšené emoce a předtuchy, že mě čeká něco unikátního, za co budu moct být patřičně vděčný.
Po příjezdu k bratislavskému Randal clubu jsme se spokojeně uvelebili na zahrádce a spláchnuli celý tenhle sluncem prošpikovaný den plzeňským mokem moudrosti a spišskou lesní směsí. Po dlouhé době jsme se potkali s kámošem, který dělá ke konci měsíce v Blavě koncert This is Hell, který si také rozhodně nenechám ujít a probírali jsme všechno možné i nemožné. Dokonce jsme tam proseděli i první kapelu večera, což byli Make Do And Mend z Buffala. Ne, že bych jakkoliv pohrdal předkapelama, ale výlet je výlet a já jsem si potřeboval vážně porelaxovat. Na další kapelu Set Your Goals jsme přišli až ke konci vystoupení a vyslechnul jsem si asi poslední tři songy. Já bych vám o nich stejně asi nic moc nepověděl, protože jsem z tohoto stylu nikdy nebyl moc urvaný a i když nemám žádné předsudky a ani nekřivím hubu nad takovouhle garážovou středoškolskou pohodkou, tak prostě s tímhle stylem nejde na mě jít. Jsem kapku jinde. Ale musím uznat, že ve svém ranku je to určitě kvalita. Lidé se bavili, jak jsem si všimnul - kapela taky, a to je to hlavní. Zábava musí být. Nemám nic proti.

Než jsem slupnul nakládaný encián, tak už na podiu řádili Cancer Bats. Musím přiznat, že to bylo v podstatě mé první setkání s touhle kapelou a i když jsem o nich už nesčetněkrát slyšel a asi třikrát si je pustil na YouTube, nejsem žádný velký znalec téhle skupiny... Ale byl jsem na ně zvědavý, protože to, co jsem do té doby slyšel, se mi líbilo. První 3-4 songy jsem teda prožvýkal u baru a pak se vtěsnal do davu, abych se podíval na zbytek setu. Lidé řádili, kapela jakbysmet a vážně to bylo hodně dobré vystoupení. Zpěvák mě několikrát svým výkonem totálně odrovnal, a proto před ním smekám. Nasazení celé téhle čtveřice bylo ukrutné a v hledišti byla solidní mela. Basákovi nezávidím jeho krk, pokud ho nemá z adamantia, protože si tu hlavu zkoušel ukývat celou dobu, co jsem ho sledoval. Bylo to fajn. Dokonce jsem jim dokázal odpustit i chvilkové kytarové onanie, protože já jsem nikdy nebyl na žádné víííííí-kvíííííí-vííííííí pokud se nejednalo o Iron Maiden nebo Helloween. Je mi to proti srsti, ale nevadí. Dobrá kapela, skvělý zpěvák, supr show a lidi u vytržení. Sečteno a podtržno - fajn.

Moji oblíbenci na to vlítli asi během deseti minut a to v plné parádě. Bez keců, přiklusali na stage a v zápětí se spustila nezastavitelná jízda. Publikum bylo z počátku kapku chladnější a v podstatě by se dalo říct, že na Everytime I Die bylo v kotli míň lidí než na Cancer Bats. Ale o to to byla větší divočina. Pogo jak blázen, ze kterého jsem musel několikrát uniknout a na pár songů si jen tak oddychnout bokem, protože moje fyzická konvice nestačila pojmout takovou dávku energetického vypětí. A to jsem si ještě říkal, že možná pařit dneska ani nebudu. Ale holt každá akce si žádá reakci a já nejsem z kamene. Na tenhle nejšpinavější hardcoreový rock'n'roll (zvlášť když ho miluji snad 10 let nebo kolik) vážně nejde zůstat chladným. Některým se to dařilo, ale to vážně nechápu jak. Zřejmě nějaká zvláštní sebekázeň v kombinaci s nezájmem. Ale to není moje starost. Došlo i na luxusní circle pit, pár skoků z podia a na poslední song se nás na stage vydrápalo dobrých 15 a užili jsme si tečku tohodle parádního koncertu vážně se vším všudy.

Když si tak uvědomuji, co jsem vám tady vypsal, tak dost možná litujete, že jste se vůbec pustili do čtení. No, shrnul bych to asi tak, že jsou bezmála dvě hodiny ráno a za čtyři hodiny vstávám do práce, kde budu trčet 10 hodin, ale doufám, že to bude s úsměvem, protože budu vzpomínat na tenhle skvělý večer a skvělý koncert, díky kterému mohu opět přepisovat svůj top ten toho, co jsem za nějakých 12 let objezdil.