GINGER, TOTÁLNÍ NASAZENÍ, COCOTTE MINUTE, RYBI

Koncert vesměs civilizovaný, fanynky zas až tak ne. Britští Hurts nám letos přijeli zahrát ze svého jediného alba Happines (2010) již potřetí. Že jejich obliba neupadá, ba naopak, potvrzuje fakt, že lístky byly vyprodané a Lucerna statečně zaplněná. První fanoušci se před vchodem hromadili už od oběda a když se konečně začalo pouštět dovnitř, vypukl závod v běhu ze schodů.

Jakmile všichni diváci zaujmuli svá místa, někteří lepší jak ostatní, představili se nám předskokani - žánrem podobná švédská zpěvačka Firefox AK a její skupina. Roli předkapely splnili skvěle, publikum rozhýbali už s první písní a po kratším vystoupení o nich bylo možno kolem sebe slyšet pozitivní reakce.

Teď už bylo třeba jen odlkidit nepotřebné nástroje z podia a udělat místo páru tanečnic, které krátce po deváté hodině s lehkostí napochodovaly před nedočkavé diváky a zahalené do černých kápí předvedly svou první taneční sestavu. Víceméně tak odvedly pozornost a s prvními tóny skladby Silver Lining se ve tmě nenápadně objevilo duo Theo Hutchcraft a Adam Anderson. Za bouřlivého potlesku se zpěvák pustil do zpěvu a nejvěrnější publikum ho už od prvních slov doprovázelo. Následoval zázračný singl Wonderful Life, opět s tanečnicemi na bocích podia. Na konci a vlastně i během písně se ozývaly další potlesky a jásání fanoušků. A tak už to bylo po celou dobu.

Kromě dalších rychlejších kousků jako Sunday nebo Happiness, měli Hurts v setlistu i skladby pomalejší, které dokázaly publikum doslova umlčet. The Water a Unspoken patřily mezi ně. Silné emoce mezi diváky vyvolala kratší skladbička Verona, kde se Theo předvedl se svým neuvěřitelným hlasem a navíc zde krásně vyzněl smyčcový kvartet. Doprovázející hudebníci, tanečnice, ale taky samotní Hurts si během koncertu schválně zachovávali ledové, až utrápené tváře. Naštěstí to Hurts moc nešlo a pod nátlakem jásajících fanoušků se jejich maska mnohokrát prolomila a na tvářích jim bylo vydět naprosté nadšení. Normálně odměřený Adam se děkovně usmíval a mával na publikum, Theo mezi skladbami němě artikuloval "Oh my God". Své poděkování sem tam dali najevo také rozhazováním růží, co se ale slov týče, dostalo se nám většinou krátkého "Thank you" po každé skladbě. A když už tanečnicím docházely kostýmy a Hurts růže, zazněl snad nejslavnější singl Stay, na kterém si fanoušci (fanynky) vykřičeli hlasivky a celé to uzavřela energická sklaba Better Than Love, která se svým pozitivně naladěným textem dovedla vystoupení k dokonalosti.

Za neurčitelné směsi radosti a smutku se Hurts ztratili tak rychle, jako se před hodinou objevili. Mně jen vrtá hlavou, na kolik musí být člověk oddaný své tvorbě, když po tolika prakticky stejných koncertech (kvůli repertoáru omezenému na jedinou desku + nějaké ty bokovky) pořád dovede předvést něco tak precizně. Možná to není jen hudbou, atmosféra je atmosféra, proto chodíme na koncerty. Možná k tomu přispělo i celé to doprovodné divadélko, jako taneční kostýmky a ledový klid vystupujících. Ale Hurts jejich hudba baví a milují příjmání ovací. Tak doufám, že občas zalezou i do studia a zapracují na novém materiálu, protože nejsem jediná, kdo se ho nemůže dočakt.