Bažant Pohoda

Druhá a poslední část reportu z letošní Bažant Pohody vám přiblíží vrcholný, závěrečný den tohoto festivalu.

Předloni na Open'eru jsem švédské indie trio Peter, Björn and John nestihl, letos už jsem si tuto skupinu jednoho hitu ujít nenechal. Nebyli špatní, i když z desek mi znějí zajímavěji. Jednu věc ale musím ocenit, a sice způsob pódiové prezentace obligátní Young Folks. Kapela neměla na pódiu žádné syntezátory, přesto skladbu postavenou na electro základu dokázala podat tak, že to nepůsobilo trapně.

Stejně jako loni jsem se byl podívat na WWW a stejně jako loni se potvrdilo, že velké prázdné pódium k jejich show sedí. Jen jsem chvílemi litoval Milesu, jež velkou část vystoupení víceméně statovala. Možná by jí Sifon mohl půjčit některou ze svých mašinek :) Přiznávám, že z nových skladeb prezentovaných na Pohodě jsem nebyl nijak odvázaný, každopádně bude zajímavé sledovat, kam se jeden z našich nejvýraznějších talentů posune dál.

Po WWW přišlo možná největší překvapení letošní Pohody, tedy Public Image Ltd. Kapela zahájila svůj set písní This Is Not a Love Song a už jen za to si ode mě mohla připsat plusové body: Zatímco spousta jiných skupin nutí festivalové publikum přetrpět méně výrazné songy než konečně na závěr odehrají jeden dva své největší (a často jediné) hity, PiL své trumfové eso zahráli hned v prvním štychu. Respekt! Kapela si však dokázala udržet pozornost i v dalších číslech - částečně už samotným zjevem: Johna Lydona doprovázeli tři muzikanti takřka důchodcovského věku, vyzbrojení podobnými instrumenty jako kapela Santigold (viz 1. část reportu) s tím, že kytarista tasil šílené bizarní strunné nástroje, místo trsátka použil třeba točící se větrák a k tomu všemu házel škleby, které si v ničem nezadaly s grimasami Lydonovými. Ale i hudební stránka stála za to, PiL předvedli všechno možné od pre-shoegazingu 80. let po aktuálně znějící dance punk (např. výtečná úprava singlu Warrior). Zatímco leckdo se snaží dohánět trendy, aby byl pořád dostatečně in, Lydon a spol. naopak názorně předvedli svou schopnost zneužít k vyjádření svých myšlenek a postojů v podstatě libovolný styl. Vystoupení PiL dokázalo, že pokud se Lydon stal hlasem nesmrtelné legendy i hnutí, z jehož myšlenkového odkazu řada tvůrců těží dodnes, rozhodně to nebylo náhodou. PiL se na rozdíl od Pulp nebo Madness neobraceli nostalgicky do minulosti, nedojímali se ani nevytvářeli intelektuálno, naopak si s publikem dělali, co sami chtěli, a zkoušeli, co vydrží. Přesně o tom je i vzpomínaná úvodní píseň This Is Not a Love Song: Jestli od nás cokoliv očekáváte, je to váš problém. Vrcholu dostoupil tento přístup ve chvíli, kdy Lydon vyhecoval dav i zvukaře hláškama: "Chcete víc basů? Tak nám ještě přidejte basy! A chcete ještě víc? Tak přidejte ještě!" až do fáze, kdy si většina obecenstva zacpávala uši - a samozřejmě to tak zůstalo až do konce skladby (a že PiL jednotlivá čísla pěkně natahovali)! Lydon dělal jako by nic, ale vsadím se, že v duchu se tomu stádu řehtal na celé kolo. Člověk, který by se mohl živit dáváním lekcí, jak dělat show.

M.I.A. je exot, a to i doslova. Tolik fialové a dalších zářivých barev asi na žádném jiném koncertě neuvidíte. Stejně tak mě nenapadá nikdo jiný, kdo je schopen přehodit si přes hlavu roušku a zpoza řečnického pultíku nasraně rapovat do dubstepového nářezu. M.I.A. (vyslovovat buď [em-áj-ej], nebo [maja] - určitě ale ne [mija]) využívá podobné marketingové finty jako turističtí "průvodci" v rozvojových zemích, snažící se z bohatého bělocha vyždímat nějaký ten dolar: Takže projekce kritizující náš "televizní" pohled na země třetího světa, reklamy, komerci apod., lascivní pohyby, kapela ze samých ženských vs. tanečník zase poukazující na feminizmus a sexizmus atd. atd. Jmenujte libovolné klišé moderní doby - Mája ho ve své show má. Je tedy na místě ji odmávnout jako vykalkulovanou pozérku? Domnívám se, že nikoliv. Jednu světlou stránku představuje nesporná hudební progresivita, minimálně v rámci mainstreamu. Přece jen M.I.A. byla jediným interpretem, díky němuž se z hlavního pódia linuly tvrdé dubstepové beaty (byť jejich podíl na celkové stopáži vystoupení byl srovnatelný jako v případě posledního alba Britney Spears). Zadruhé - snad nebylo diváka, který by jí tu agitku aspoň chvíli nežral - a troufám si tvrdit, že většinu to nepustilo po celou dobu vystoupení. Čili i když jste se o Májině nitru nic nedozvěděli (že je to komediantka, která chce vaše prachy, jste věděli ještě než jste tam šli), její show provokuje hodně různých otázek o vás samotných, jinak řečeno - nastavuje zrcadlo  A to jsou přece atributy velkých děl, nebo ne?

M.I.A. odstartovala dubstepovou jízdu, jež pokračovala se sdružením Magnetic Man. Jejich vystoupení se dá shrnout třemi slovy: Pánové se nepředřeli. Nejdál to dovedl Skream, který pro jistotu nedorazil vůbec (na jeho noťas hrál kromě toho svého Artwork - je to kluk šikovnej). Ale ani zbývající dva Magnetic Men to s kontaktem s publikem moc nepřeháněli - na to si přivezli hned dva MCs (P. Money byl slavnostně uveden až při aktuálním singlu Anthemic). Docela zajímavé bylo zjištění, že nepřítomnost zpěvaček nepředstavuje až tak nepřekonatelný problém - dav si příslušné party ochotně odzpíval sám, i když pochopitelně ne tak čistě jako Katy B nebo Angela Hunte. Kromě možnosti vidět jednoho z největších dubstepových producentů Benga a užít si "živě" perfektní vypalovačky z eponymmního alba mělo vystoupení Magnetic Man ještě jednu přidanou hodnotou, a to grafiku na panelech s LED diodami (barevné ladění podobné jako ve videoklipu ke zmíněné Anthemic - sleduj zde)

Hodně dobře navštívený byl i koncert Esben and The Witch - temně dekadentní kytarovka s elektro beaty v pozadí. Atmosféra jejich hudby se k pozdní noci dost dobře hodila. Tuc tuc shoegaze.

Úplný závěr patřil Ruskovi. Jeho vystoupení v Lucerna Music Baru loni na podzim mi bohužel uteklo, a o to víc jsem v neděli nad ránem zíral. Jasně, je to příšerně prvoplánový, některý nápady jsou tak otřepaný, že by se je 99 % soudobých producentů stydělo pustit do světa. Přesto je Rusko nesporný talent (nejen hudební, ale i taneční! Fakt mě nenapadá jediný producent nebo DJ z poloviny pohybově zdatný jako on) a jeho jméno synonymem rozjeté dubstepové párty zcela zaslouženě. Údiv (i obdiv) budí už samotné pojetí Ruskovy show, aneb kam dokázal posunout klasickou taneční rychtu. V jeho nenuceném projevu se snoubí jak intimita folkových písničkářů, tak nadšení kámoše, který vám v obýváku pouští, co právě udělal. Samozřejmě ve chvíli, kdy na Youtube zjistíte, že přesně těmi samými hláškami uvádí své "zbrusu nové" tracky už asi dva měsíce, vaše nadšení poněkud opadne. Na druhou stranu, když srovnáte show Ruska s párty nejslavnějších houseových DJů, zůstávají u něj pořád ještě zřetelné undergoundové kořeny - byť kmen jednoznačně roste nad zem.

Letošní Pohoda se od té předchozí celkem podstatným způsobem lišila: Zatímco loni přijeli hudebníci s novou, originální hudbou (These New Puritans, The Xx, Crystal Castles), letošní ročník byl spíš o zužitkování těchto nových idejí - chcete-li, jejich zapřažení do služeb mainstreamu. Tento příměr snad odráží i aktuální vývoj hudby vůbec - po velmi inspirativním období v závěru nulté dekády nastává tápání po identitě té současné. Masivní komercionalizace stejně jako navrátivší se hedonizmus (ať už třeba v podobě masové obliby skáčka, nebo sloganů jako Welcome To The House Of Fun, The sun is shining everyday - na rozdíl od 80. let už bez dovětku on TV! - Keep on dancing till the world ends atp.) by v někom mohly vyvolat pocity skepse z toho, jak se vlastně vše točí jen okolo peněz a zábavy, zatímco zájem o hlubší sdělení dávno ztratilo jak publikum, tak tvůrci. Na druhou stranu, festival ukázal i východisko v podobě poznatku, že snad ještě podstatnější než samotná hudební invence, jíž se někdy dostává více a jindy méně, je silná originální osobnost (viz Lamb), jež se nebojí udělat kašpárka ze sebe (Rusko), z publika (PiL) nebo obojí (M.I.A). Tak zase za rok