Prague City Festival, první část reportáže

|
Prague City Festival, první část reportáže
Datum: 
Čtvrtek 23. Červen 2011 - Neděle 26. Červen 2022
Město: 
Praha
Místo: 
Výstaviště
Návštěvnost: 
15 000
Účinkující: 

Tleskač, Superhiks, The Gaslight Anthem, Gogol Bordello, Flogging Molly, Skindred, Hadouken!, The Hives, 30 Seconds To Mars, House Of Pain..

Festivalová sezona je po tradičním Votvíráku v plném proudu a jedním z prvních vrcholů byl letošní vůbec první ročník festivalu Prague City Festival. Původně avizovaní Blink-182 nedorazili, místo nich se na setlistu objevili švédští baviči The Hives a hlavní hvězdou se tak stala parta kolem herce/zpěváka Jareda Leta, 30 Seconds To Mars. PCF ale nebyl jen o výše jmenovaných kapelách. NMNL.cz si pro vás připravilo rozšířený report hned od dvou redaktorů, takže směle do toho!

 

 


 

REPORT 1 - SEDUSHKA

V dobrym i ve zlym

V pražských Holešovicích to třiadvacátýho června vypadalo divně. Mezi klasickými běžci v kraťasech a sportovních teniskách pobíhaly holky s patkami přes jedno oko v konverskách a prodávaly zlevněné lístky. Duněla muzika různých žánrů a jindy čtvrteční poloprázdné Výstaviště se zaplňovalo fanoušky. Bylo hezky. A na hezký odpoledne to i vypadalo.

Psát o PCF je náročný. Původní headlineři přijedou až za nějakých 365 dní, vstupné na místě 1490,-, akreditace na stání čtyřicet metrů od podia, nedalo se jít ven aniž by pásek pozbyl platnosti, stage vysoko, sekuriťáci nepříjemní, pití drahý, Praha velká, pražáci sebestřední, muzika se nesoustředila na jednu skupinu posluchačů, festival žánrově roztříštěný, subkulturní a věkově nezařaditelný, počasí nijaký a pivo hnusný a pojďme si stěžovat a vida, jsme profíci na kritiku.

Tohle všechno bych úplně vynechala. Vraťme se o pár řádků, škrt, delete, backspace, zmizík, cokoliv. Něco z toho je pravda, jasně, ale stejně jako jsme profesionální kritici, tak nejsme zrovna nejlepší fanoušci. A o tom bych psala spíš.

The Gaslight Anthem. Čtyři Američani, konkrétně z New Brunswicku. Debutovka jim vyšla 2007, od té doby se pohybují v rytmu svého punkrocku dopředu a dopředu. Přemýšlejí, o čem zpívají a tím spíš si k jejich muzice vytvoříte citový vztah. A když si ve sluchátkách a ve vlastní hlavě vytvoříte k hudbě citový vztah, fandíte na koncertě v dobrym i ve zlym, že jo. A tohle bylo sakra zlý.

Byly tři odpoledne a před hlavní stageí seděly tři řady fanynek, co měly na tvářích trojúhelníky a v paměti modrý oči Jareda Leto v Requiem for a Dream. Ty oči si pamatuju taky, ale už si odnikud nepamatuju tak neohleduplný fanoušky, co by nebyli schopni nechat si ostatní užít festival mající na oficiálních lístcích ´in front of stage´ třeba číslo 1490,-.

The Gaslight Anthem tentokrát hráli jen pro těch pár, co je přišli ocenit a těch pár je prostě nemohlo nechat samotné poskakovat před sedícím publikem. Fanoušci, co si Blue Jeans & White T-shirt doteď pouštěli v těžkých chvílích do sluchátek, v těžkou chvíli podtvrdili, že věří v „we´re having a party, everybody´s swinging, tonight won´t you come down, don´t let me dance all night alone“. I když nebyla zdaleka night, tak we were having a party. I když nebyl večer, my měli večírek.

Skoro soukromý koncert, kde se skákalo a řvalo, věrných dvacet punkáčů a circle pit. Všechno v obklíčení fanoušků převážně v černém, co by neuvolnili první řady, protože .. Jared Leto. Za tohle by tmaví fanoušci zasloužili místo trojuhelníku na tváři kosočtverec na čelo.

Brian Fallon z toho byl nejdřív asi trochu rozpačitý, ale po druhé písničce řekl, ať fanoušci zvednou their fucking asses a rozpaky šly stranou. Hrály se pomalejší a byl to koncert asi dvěstěkrát horší než by byl býval byl klubový(podle těch, co byli vloni v KD Vltavská), ale byl něčím výjimečný.

Nesázela bych na to, že se Gaslightům hrálo dobře, ale hráli skvěle. Haha. Teda ve stoje se to poslouchalo skvěle, já nevim, jak to znělo tam dole.

Když ve zkratce zachytím ten zbytek, budou to Hadouken, které jsme slyšeli jen pár chvil. Ale i na tu hlavní chvíli, na M.A.D. chvíli. M.A.D. je ta písnička, co si pustíte, když potřebujete, aby čas zrychlil a metro už bylo v cílový stanici. M.A.D. je ta, u který bych řekla, že 1 500 000 views na youtubu dalo třeba dohromady dvacet lidí. M.A.D. jsme teda stihli a skvělý. Krytá druhá stage, tma, horko a ideální mad atmosféra.

A pak byli výborní Flogging Molly. Irská klasika, strašně příjemná muzika, čas blížící se večeru, smysl pro humor zpěváka a songy, co věnoval sám sobě. Roky podávané výkony, písničky, co díky téhle věrnosti hudbě a podiím všeho světa známe nazpaměť a po Prague City Festivalu snad o pár fanoušků v ČR víc. Flogging Molly neurazí. A potěší i náhodné posluchače.

The Hives byli ti, co večer rozproudili. Akrobaticky prolezli podium ze všech stran, smáli se, kytarista posílal polibky do kamery a výbojem energie z podia divákv Holešovicích oživili.

Zmínky o 30STM nechávám na Kubovi, ale suma sumárum je xy věcí, co se dá PCF vytknout, stejně jako fanouškům, co sedí před stage. Ale všechno to jde zpětně pochopit. Čekat od poledne do desíti večer na svoji oblíbenou skupinu prostě ve stoje nejde. A všechny výčitky, co se teď všude po republice najdou vůči organizátorům PCF mě děsí. Je skvělý, že vůbec někdo něco organizuje a snaží se. A skvělý, že se v podstatě daří. PCF se do historie zapíše jako ten festival, co měl na prvním ročníku The Hives, 30STM, Flogging Molly, Hadouken, Gaslight Anthem. A dokonalý to třeba bude příště.