Electronic Beats

Páteční večer byl v Praze přímo nabit kvalitní elektronickou muzikou. Namátkou: Sdružení F341 dotáhlo do MeetFactory legendární WWW, u nás stále populárnější polské hopery Napszyklat i vycházející hvězdy ze Slovenska Ink Midget & Pjoni, v "klubovně" 2. patro zase představil Živel brněnskou naději Piča z hoven a ve vyprodané Arše se konal 5. ročník pražského festivalu Electronic Beats.

Úvodní vystoupení dánské kapely When Saints Go Machine příjemně překvapilo. O hodně lepší zážitek než ze studiových nahrávek, kde mě dost často otravovalo zpěvákovo falzeto a podobnost jeho projevu s Antony Hegartym. Na koncertě ale zpěv Nikolaje Manuela Volsilda najednou fungoval (celý večer se vůbec nesl ve znamení kvalitních pěveckých výkonů). Hudbu electropopového kvarteta (kromě bicích se hrálo na samé elektronické nástroje) asi nejzdařileji ze všech účinkujících doplňovala abstraktní velkoplošná projekce. Jen se stroboskopy a blikajícími světly se mohlo trochu šetřit, aby více vynikl seversky melancholický rozměr hudby. Když se přesně tohle povedlo, byl z toho vrchol vystoupení (závěrečná Add Ends).

Když When Saints Go Machine hráli nejrozjuchanější číslo Kelly, kamarád, který mě doprovázel, zahlásil cosi o diskotéce. "Tak to si počkej na FM Belfast," odtušil jsem a nemýlil jsem se. Zatímco vystoupení Dánů bylo o nacházení nových hloubek, islandská banda pojala svůj koncert od začátku do konce v duchu hesla "always look on the bright side of life". Frontman Árni Vilhjálmsson nás opakovaně donutil dřepnout a zase vstávat (asi viděl film Sněženky a machři), zvedat prostředníky, zpívat refrén I Don't Want To Go To Sleep Either, tancovat na klasiku Technotronicu Pump Up The Jam a ještě asi tisíc dalších vylomenin. Živé nástroje (beztak vesměs perkusivní) byly na pódiu spíš pro ozdobu, ale jako připomínka atmosféry 2. poloviny 90. let posloužil koncert skvěle.

Poté přišla na řadu berlínská indiepunková partička Bonaparte. Stylyzované vystoupení s vanou a performery/-kami odkládajícími barokní kostýmy mělo něco do sebe, dramaturgicky však jeho zařazení mezi FM Belfast a Apparat Band působilo jako pěst na oko. Skupina však měla v publiku pár hard-core fanoušků, kteří si je užili dokonale.

Koncert Saschy Ringa a. k. a. Apparat s bandem byl krokem do neznáma. Ring se totiž nechal slyšet, že na něm zazní hlavně tracky z nové, dosud nevydané desky, jež si tak na pražském publiku otestuje. Leccos mohl naznačit jeho velmi příjemně znějící loňský set vydaný v rámci série DJ-Kicks, na druhou stranu opakovaná vyjádření v rozhovorech o návratu "ke starým nahrávacím technikám, aby vytvořili víc lidský zvuk[, ...] méně umělý zvuk" nebo o plánech "hrát v divadlech, kde budou lidi sedět a dívat se. To, co chci určitě udělat, je každého umlčet, aby mu žádný moment z našeho představení neuniknul" mohla působit všelijak. Nakonec ale Apparat Band dokázal, že se v pozici headlinera octl plným právem. Žádná revoluce (nebo restaurace) se nekonala - pořád to byla IDM, ovšem výrazně ovlivněná post rockem a la Sigur Rós. Sascha Ring hrál na kytaru a zpíval, doprovázeli jej klávesista, bubeník/perkusista a multiinstrumentalista, který střídal všechno možné - hlavně kytary a klávesy včetně pianina. Neztrácel se ani prvek, který dal festivalu jméno (v celkovém mixu byly elektronické beaty vůči ostatním nástrojům zvýrazněny možná až příliš). Ring po 15 letech na scéně přesně ví, kam a jak se chce dostat. Dá se říct, že všichni účinkující se prezentovali mixem hudby minulého století s tou současnou, ale zatímco třeba u FM Belfast lze způsob mísení v dobrém i zlém označit jako puberťácký, Ring uvedené ingredience namíchal s umem šéfkuchaře v hodně kvalitním hotelu. Nezbývá než se těšit na album, které má vyjít koncem léta na značce Mute.

Pochvalu si tentokrát vedle organizátorů zaslouží i pražské publikum, které se dostavilo v odpovídajícím počtu i náladě. Otázkou je, zda horší účast na podobné akci před třemi týdny v MeetFactory přičíst jejímu přece jen alternativnějšímu zaměření, nebo vyšší ceně.